Ze slábnutí ODS je jasně cítit ekonomika

Soukromé a státní nejsou černá a bílá

Popravdě řečeno, diskuse, zda honem privatizovat dál nebo další privatizaci pozdržet, byly zajímavější před vypuknutím vládní krize než nyní. Hlavní téma tenkrát bylo, zda privatizace touto (tedy dřívější) vládou bude průhledná a férová a zda bude také výhodná. Jeden z nejzávažnějších požadavků svého času vznesl poslanec parlamentu a předseda rozpočtového výboru Josef Wágner, kdy se dožadoval jasné vládní koncepce privatizace bank. Ještě nedávno Miloš Zeman, předseda téže sněmovny, vyslovil obavy, že privatizace velkých podniků banka v současné hospodářské situaci, při aktuálním legislativním stavu a pod dohledem nedůvěryhodných politických stran vládní koalice, není bezpečná.

Zdá se, že v současné době názor pokračovat v privatizaci převládá, ale je veden argumentem povrchním, tj. aby bylo vidět, že se u nás nic vážného neděje, respektive že se děje to správné, pravicové, tržní a integrační dění. Že jsme si zapamatovali poučku: stát je špatný hospodář a musíme hledat konkrétní vlastníky.

Nejsme však s to si zapamatovat některé praktické zkušenosti. Mýtus konkrétního vlastníka byl dostatečně popřen post-kuponovými obchody akciemi a jejich dopady na samotné akciové společnosti. Tento proces ještě nebyl uzavřen, naopak, vstupuje do další fáze. Její výsledky jsou nejisté. Připomeňme jen, že fáze předchozí vyústily v hlasitě sdělovaný dojem největších konkrétních vlastníků – bankovních investičních fondů – že nakonec byli vlastníky nejsolidnějšími, protože nekradli.

Podobně bychom se mohli zamyslet nad „fuj“ státním vlastnictvím. Svět hospodářství od roku 1990 prošmejdil mnoho podniků a dlouhou řadu jich sleduje bedlivě neustále. Ale ani v těch státních nikde není k vidění stát – špatný hospodář. V národním podniku Budvar je ředitel Boček a ředitel Lupínek v Becherovce, pan Karas řídí ČEZ a SPT Telecom zase pan Novák. Ani v bankách nesedí stát, nýbrž zádumčivý pan Salzmann či tajemný pan Tesař. V představenstvech a dozorčích radách pracují tu pan Polák, onde paní Hrnčířová a řada dalších. Ti všichni mají své úkoly, zadání, projekty. Buď je plní, nebo neplní.

Kdosi vidí stát v nevítaných osobních vztazích: paní Lívii v dozorčí radě, pana Tesaře na večeři s panem Zemanem, pana premiéra na lyžích s panem Junkem atd…

Tady už se skutečně projevuje stát v ekonomice, ale z úplně jiných příčin, než je jeho významný majetkový podíl. Privatizace by tento stav nezlepšila. Nový konkrétní vlastník, pokud by rozeznal, že prezident banky a senátor v jedné osobě jsou vysoce efektivní zaměstnanec, by neměl důvod jej propustit. Naopak, byl by to právě soukromý vlastník, který přijal bývalé ministry do vrcholných orgánů významné finanční instituce.

Proto je zapotřebí vrátit se k zásadním otázkám. Za prvé, je nyní privatizace bezpečná, je efektivní, jaké problémy řeší a jaké naopak přinese? Částečnou odpověď můžeme dát okamžitě: privatizace nevyřeší problémy prokazování původu majetku, konfliktu zájmů, regulace kapitálového trhu, ochrany drobných akcionářů, zpronevěry (tunelování) a už vůbec ne problém financování politických stran. Naopak lze s vysokou mírou pravděpodobnosti odhadnout, že samotná privatizace tyto problémy dokáže prohloubit.

Za druhé, nebylo by lepší privatizovat, až nějaké vedení tohoto státu dohlédne dál než k termínu inkasa za prodej akcií? Zvažme to: privatizace by se teď měla týkat nejcitlivějších uzlů národního hospodářství, mimo jiné velkých bank, síťových energetických podniků, uhelného hornictví. Přitom nemáme hospodářskou politiku, měnovou politiku, není schválena energetická politika, není definován vztah k přírodnímu bohatství. Privatizace nesmí chtít od nových konkrétních vlastníků formulaci těchto zadání, ale co nejefektivnější plnění těchto zadání. Poučka, že stát je špatný hospodář, není politikou ani zadáním.

JAN FERENC

Svět hospodářství, prosinec 1997

ODS nepodlehla sponzorům, ale transformaci

Zemětřesení na české politické scéně bylo sice na první pohled vyvoláno mravními problémy ODS, se kterými se tato strana nedokázala včas a razantně vyrovnat, v pozadí dlouhodobě slábnoucí pozice strany, která byla lídrem transformace a z toho plynoucích vnitrostranických rozporů, je však jasně cítit ekonomika.

To, že ODS bude postupně ztrácet podporu té části společnosti, která se bude s prohlubující se příjmovou diferenciací propadat do nižších sociálních kategorií, je logický a předvídatelný vývoj. Neblahé je však to, že předseda ODS Václav Klaus a jeho pravicově zaměřená strana ztratili i značnou část podpory podnikatelů. Ti, zmítáni každodenními problémy, zesilovali kritiku hospodářské politiky, která nebyla schopna vytvořit odpovídající podnikatelské prostředí. Politika strany se tak začala rozcházet se zájmy potenciální voličské základny.

Základní příčinou slábnoucí pozice ODS je však to, že ekonomická transformace je proces, který provést v krátkém horizontu jednoho desetiletí je nad síly jakékoliv politické strany. Odtud pramení i často jmenovaná příčina nespokojenosti – příliš vysoká očekávání.

Čtyřicetileté budování socialismu a téměř bezmezná závislost na trzích bývalé RVHP zanechaly na ekonomice této země daleko hlubší šrámy, než si kdo představoval. Během posledních desetiletí došlo ve světové ekonomice k podstatným změnám podmínek. Všechny krize a stavy tržní nerovnováhy, které v poválečných letech postihovaly vyspělé tržní ekonomiky, pokaždé vyvolaly na ekonomickém kolbišti sebezáchovné reakce, které posunovaly tyto země vždy na novou, vyšší úroveň hry. Změny, působené ropným šokem, růstem výkonnosti nově se rozvíjejících asijských ekonomik či rozvojem nových technologií, donutily ekonomické subjekty k přehodnocení jejich tradičního chování. Bylo třeba přebudovat výrobní procesy, aby se zhospodárnily a racionalizovaly výdaje na energii. K tomu se přidal tlak na ochranu životního prostředí, který zatížil výrobce vysokými ekologickými náklady. Aby producenti mohli čelit tlaku nízkých mzdových nákladů v rozvíjejících se asijských ekonomikách, museli zvýšit svoji produktivitu práce a zároveň se odlišit prosazováním politiky růstu kvality.

Navíc, ekonomika se stále více internacionalizuje. Přežil se protekcionismus, podniky již nechrání celní bariéry. Prohlubující se proces sjednocování Evropy na druhé straně vytvořil elitní trh, jehož brána je pro ostatní Evropany zatím mírně pootevřená.

Nic z toho, ani jediný z těchto procesů, se plánovaného socialistického hospodářství nedotkl. Zdědili jsme proto nezkušenost bankovního sektoru, zakonzervovanou průmyslovou strukturu, nesmyslně vysokou výrobní spotřebu, přezaměstnanost, museální technickou úroveň, absolutní neznalost pojmu zákazník, finanční slabost, nezařazenost v dlouhá léta se vytvářející mezinárodní dělbě práce. Další a další handicapy by bylo únavné vyjmenovávat. Aby se česká ekonomika mohla zařadit jako konkurenceschopný partner po bok vyspělých zemí, musí cestu, na kterou všechny tyto země měly padesát poválečných let, urazit v co nejkratším čase. A aby úkol nebyl tak jednoduchý, musí při tom zároveň pokud možno co nejrychleji rekonstruovat vlastnickou strukturu.

Myslet si tedy po událostech posledního roku, že ODS selhala, je kardinální omyl. Jen se ujala úkolu, který byl nad její síly, protože byl nad síly kohokoliv. Nutně se při tom dopustila chyb a omylů, které se jí následně vymstily.

Tím základním, z něhož vyvěrá možná mnohem více zla, než by se na první pohled zdálo, je rezignace na budování právního státu. Zfušovaná legislativa a nevymahatelnost práva mají i bez hlubšího rozboru jasně patrné přímé ekonomické důsledky. Co například nevede nedůvěryhodnost kapitálového trhu k vysokému sklonu ke spotřebě a nedostatečné míře úspor, která se konec konců projevuje na jedné straně v nedostatku kapitálových zdrojů pro restrukturalizaci podniků, ale na druhé straně i třeba ve vysokém deficitu obchodní bilance? O tom, jak na zákon ekonomické džungle reagují zahraniční investoři, ale nemluvě. Stejně tak ve svých důsledcích různé tunelářské metody podvazují restrukturalizaci podniků, která by vedla ke zvýšení jejich konkurenceschopnosti. Nemalý kapitál se kromě toho díky pochybným praktikám zkoncentroval v rukou , které jej investují bůhvíkde. Prosebnická pozice věřitelů, v právním státě nepřijatelná, vede k tomu, že schopný vydržuje neschopného a zdroje jsou alokovány proti vší logice tržního hospodářství, ne do nejefektivněších oborů podnikání, ale k nejdrzejším podnikatelům.

Bylo by škoda, kdyby ve víru kritických názorů chyby vládnoucí koalice, respektive ODS, byly hledány jinde, než jsou . Jsou totiž právě tady a jsou napravitelné.

LIDMILA ZIKOVÁ

Svět hospodářství, prosinec 1997

Zlato

Ceny zlata se dostaly v prosinci na nejnižší úroveň za 18 let. Investory jako postrach obcházel strašák dalších možných prodejů tohoto kovu z rezerv evropských centrálních bank. Poté, co Centrální banka Argentiny prodala část svých zlatých rezerv, cena na londýnském trhu klesla až pod 283 USD za troyskou unci. Řadu týdnů už ceny padaly kvůli celkovému převisu nabídky nad poptávkou.

Svět hospodářství, prosinec 1997