Posilování konkurenční schopnosti USA:

Nová priorita na příští léta

Kritické odezvy na námět prezidenta Reagana obsažený v letošním poselství o stavu Unie

Námět „posilování konkurenční schopnosti USA“, který ohlásil prezident Reagan v letošním poselství O stavu Unie jako novou prioritu v příštích dvou letech a jako přípravu americké ekonomiky na vstup do 21. století, vyvolává v Kongresu i v průmyslových kruzích velmi rozporuplnou a vesměs kritickou odezvu. Vidí se v něm totiž hlavně pokus odvrátit pozornost od nejpalčivějšího neúspěchu vládní hospodářské politiky – rekordní výše rozpočtových a obchodních deficitů, které podrývají konkurenční schopnost americké ekonomiky více než slabiny ve vzdělávání, v rozvoji nových technologíí nebo ve firemním řízení, na něž nyní vláda poukazuje.

V porovnání s tím, co analytiky v americkém průmyslu v posledních letech stále více znepokojuje, se nyní v USA označují nové návrhy v prezidentově poselství přinejlepším za skrovné. Ale sama skutečnost, že vláda se rozhodla razit přednostně téma konkurenční schopnosti („dříve než se jej zmocní opozice“), se ve washingtonských komentářích považuje za další potvrzení srovnávacích statistik, podle nichž USA jako vedoucí hospodářský mocnost kapitalistického světa rychle ztrácejí půdu pod nohama.

Na rozdíl od loňského námětu „daňová reforma“ je ovšem heslo „konkurenční schopnost“ pro Američany mnohem méně jednoznačné. Zatímco pro vládu zřejmě znamená průvodní opatření k jejím vlastním záměrům a deregulační politice, v nejvíce postižených odvětvích vyvolává představu účinné státní pomoci k jejich přežití, kdežto velký byznys v něm vidí daňové zvýhodnění a vládní subvence k lepšímu pronikání na světové trhy.

Ale nehledě k tomu, že americkou ekonomiku nyní nejvíce poškozují samy negativní důsledky vládní politiky a že obrovské deficity a zadluženost znemožňují nápravu podle podobných představ, mají problémy s upadající konkurenční schopností hlubší kořeny a podle rozborů se vymykají z rámce programů kontrolovatelných vládou. Ekonomové přitom dokazují na vývoji základního ukazatele – produktivity v americkém průmyslu, že USA rok od roku ztrácejí svůj předstih před jinými zeměmi. 

Označuje-li se dnes v mezinárodních srovnáních produktivita v USA indexem 100, pak zůstal americký ukazatel v letech 1980 – 1985 beze změny, kdežto v Kanadě stoupl ze 100 na 102, v Japonsku z 68 na 75, v NSR z 89 na 93, ve Velké Británii ze 71 na 76 a ve Francii z 91 na 93. Po nových důkazech o rychle slábnoucí pozici, pokud jde o konkurenční schopnost odvětví zpracovatelského průmyslu, začali američtí ekonomové zkoumat, zda USA ztrácejí předstih i pokud jde o produktivitu v sektoru služeb, který již v americké ekonomice převažuje nad průmyslem. Zatím však k tomu chybí spolehlivá metoda mezinárodního srovnávání.

Varovných signálů nad vývojem základních ukazatelů konkurenční schopnosti natolik přibylo, že sám nový důraz na tento problém americké odborníky nepřekvapuje. Zaráží je však to, co se nyní – místo přednostních zákroků proti krizovým jevům i úbytku pracovních míst v mnoha průmyslových odvětvích i zemědělství a místo nezbytné nápravy následků chybné politiky – vytyčuje jako nová priorita na příští dva roky.

Rozpor ještě zvýraznila na začátku února oficiální zpráva, že deficit obchodní bilance USA vzrostl za rok 1986 bezmála na 170 mld dolarů a vysoce tím překonal dosavadní rekord z předchozího roku (148,5 mld). Dovoz stoupl o dalších 7 % na 387 mld dol., kdežto vývoz se zvýšil jen o 2 % na 217 mld. Přitom společným pozadím všech pochybností do budoucna je dilema, že při ročním dovozu téměř dvojnásobně přesahujícím hodnotu vývozu není obrat ve vývoji obchodní bilance slučitelný s udržováním vzestupného kursu domácí konjunktury.

Zároveň se v USA všeobecně uznává, že vývoj zahraničního obchodu se stává určujícím faktorem pro celou ekonomiku. Ta přitom rostla v poslední loňském čtvrtletí reálným ročním tempem jen 1,7 %, takže v roce 1986 se dynamika zpomalila na 2,5 % – na nejnižší úroveň od poslední krize před čtyřmi lety. V nových renomovaných rozborech (např. v přehledu Blue Chip Economic Indicators) se předpokládá, že má-li reálný přírůstek hrubého národního produktu dosáhnout v roce 1987 alespoň slabých 2,4 %, musí se obchodní deficit snížit až o 40 mld dolarů.

Ani z hlediska konkurenční schopnosti americké ekonomiky není přitom nepodstatné, že pro rok 1987 se počítá s pokračujícím poklesem investic a zároveň s oslabením spotřeby (na kterou připadají dvě třetiny hrubého národního produktu) v porovnání s přírůstkem v roce 1985. Navíc podobně jako dosud se očekává, že toto oslabení postihne spíše domácí aktivitu než dovozní poptávku.

Již od října 1985 se v USA marně čeká na to, kdy začne na zlepšování konkurenční schopnosti amerického zboží a na obrat ve vývoji obchodní bilance působit politika oslabování dolaru k měnám vedoucích obchodních partnerů. A dnes se již v USA i na Západě stále hlasitěji varuje před tím, že strategie znehodnocení dolaru se musí vymstít. Nejde jen o názor, že jeho kurs již klesl na kritický bod, pod nímž by i poměrně malá další snížení mohla mít podstatně dramatičtější a nebezpečnější efekt. 

Washingtonským odborníkům přitom začínají působit největší starosti také možné střednědobé důsledky této měnové politiky. V neposlední řadě jde i o obavyv z inflace a z nového zvyšování dlouhodobých úrokových sazeb. Nejistota ekonomických vyhlídek se zároveň obráží v rozporuplnosti požadavků na další hospodářskopolitická opatření a zostřuje rozpočtová dilemata. Ale značná shoda dnes – po prezidentově posleství předneseném stému Kongresu USA zavládla v názoru, že slíbená opatření neodpovídají závažnosti situace.

Přitom nevíra amerických odborníků v rychlejší nápravu propastné obchodní nerovnováhy, stejně jako neřešené potíže průmyslu a zemědělství jen přispívají k nebezpečným protekcionistickým tlakům i kritickým výhradám kongresmanů. Na síle nabývají hlavně argumenty, že politika oslabování dolaru nečelí náporu dovozní konkurence, ale pouze dovoz zdražuje, a že účinek se nedostavuje ani v snadnějším odbytu amerických výrobků v zahraničí. 

To všechno jen zastiňuje vyhlídky na budoucí obrat k posilování konkurenční schopnosti amerického hospodářství. Nepřiměřenost pouhých vládních příslibů povzbuzovat větší úsilí o rozvoj nových technologií a progresívních oborů průmyslu (kdesi mnohé velké podniky svůj náskok udržely) a o příslušné vzdělávání nebo přeškolování pracovníků je přitom zvláště v konfrontaci s dnešním stavem hospodářství příliš zjevná. A již proto nyní pozorovatelé shodně zdůrazňují, že vláda bezprostředně sleduje ohlášením své „nové priority“ jiné cíle, než skutečnou přípravu ekonomiky na vstup do příštího století.

O. MIŠKOVSKÁ

Svět hospodářství, únor 1987

MMF k příčinám potíží třetího světa

Kombinace velkého zadlužení a malých příjmů vysvětluje hospodářské potíže „třetího světa“, přičemž pokles hodnoty dolaru situaci ještě zostřuje. Z údajů Mezinárodního měnového fondu (MMF) vyplývá, že v loňském roce se průměrná hodnota neropných surovin snížila o 4 % (měřeno v dolarech). Ve vyjádření v ostatních měnách činil pokles asi 17 %. Od února 1985 ztratila americká měna přes 30 % své kupní síly, především vůči jenu a západoněmecké marce.

Oslabení dolaru podporované Reaganovou administrativou má stimulovat poptávku po americkém zboží ve vyspělých kapitalistických zemích, současně však postihuje rozvojové, což je zvláště zřetelné v Latinské Americe.

MMF poukazuje na skutečnost, že pokles cen surovin částečně pramení i ze snížené poptávky, která je výsledkem zpomalení růstu průmyslových ekonomik a technologických změn ve výrobě. Dalším důvodem je nárůst produkce primárních surovin, především zemědělských, a tudíž takřka saturace trhu.

Svět hospodářství, únor 1987