Emise o 5 procent dolů ano, do roku 2010 ne

Spory o vzduch svět nerozdýchá

Na konferenci o ochraně ovzduší v Haagu, kde se měl „doladit“ Kjótský protokol, bylo dusno. Pokud se USA nedohodnou s Evropou na snižování emisí, bude za 50 let dusno na celé planetě.

Pět tisíc odborníků ze 180 zemí, kteří se v polovině listopadu sjeli do nizozemského Haagu na mezinárodní konferenci o změnách klimatu, přivítali aktivisté z hnutí Přátelé Země symbolickou, jeden kilometr dlouhou zdí, postavenou z pytlů s pískem. Zeď měla odborníky upozornit na vážná nebezpečí, která hrozí naší planetě v souvislosti s globálním oteplováním.

K čemu vede jiný výklad

Nedojde-li k radikálnímu obratu, průměrná teplota atmosféry se za sto let zvýší až o 6 stupňů Celsia. Jedním z důsledků bude mimo jiné i vzestup hladiny světových oceánů a zatopení pobřežních oblastí v chladnějších částech planety, další úmorná a všeničící vedra v tropických a subtropických oblastech. V České republice tak budeme mít v létě podobné počasí, jaké dnes panuje v Chorvatsku. Zimy budou sice mírnější, ale mnohem deštivější, což povede k častým záplavám. Podle aktivistů měla být schůzka v Haagu poslední příležitostí vyspělého světa „zachránit historický Kjótský protokol“ přijatý na summitu v tomto japonském městě v roce 1997. Emise skleníkových plynů by se na jeho základě měly snížit do roku 2010 o 5 procent, což je ale cíl, kterého lze bez součinnosti s USA, největším znečišťovatelem ovzduší na světě, dosáhnout jen stěží. Už teď některé hlasy volají: „emise o 5 procent dolů ano, do roku 2010 ne“.

Vše dosud závisí na ratifikaci Protokolu, ale mnozí komentátoři uvádějí, že právě od amerického Senátu nelze očekávat příliš vstřícný postoj. Ten měl proti protokolu jednak vždy řadu výhrad, jednak se v souvislosti s průtahy okolo volby nového amerického prezidenta dá jen těžko předpokládat, že v dohledné době bude mít čas zabývat se právě problematikou globálního oteplování.

Na druhé straně je ale třeba přiznat, že Kjótský protokol vykazuje některé formální nedostatky. Cíle přijaté v Kjótu například hovoří o tom, že emise by se v o bdobí mezi roky 1999 až 2010 měly ve vyspělých zemích snížit ve srovnání s rokem 1990 v průměru o 5,2 % a v zemích Evropské unie o 8 procent. Snížit emise o osm procent se zavázala také Česká republika, a svůj závazek – díky útlumu těžkého průmyslu – zatím plní.

Ale v důsledku dalších emisí, ke kterým dochází v souvislosti se silným hospodářským růstem , je už dnes jisté, že splnit uvedený cíl se podaří jen málokomu. Naopak: udrží-li se současný ekonomický vývoj, emise skleníkových plynů vzrostou do roku 2010 celosvětově o 20 %, což by znamenalo, že ve srovnání s rokem 1990 budou muset klesnou nikoli o pět, ale o dvacet pět procent.

Specifikace všech detailů byla na setkání v Haagu jedou z příčin mnoha ostrých diskusí. Poslední kolo jednání tak prokázalo, že promyšlená péče o budoucnost naší planety bude politicky náročná a vyžádá si dokonale propracovaný komplex technických a ekonomických standardů.

Nespoléhat jen na lesy

Jedním z ústředních témat, kterým byla v Haagu věnována mimořádná pozornost, byla také schopnost lesů přijímat z atmosféry oxid uhličitý. Poslání tohoto „rezervoáru“, který má pomáhat při ozdravění ovzduší, byo sice v Protokolu zmíněno, ale bez bližších specifikací. Američané proto šalamounsky počítají s tím, že se na tuto pomoc lesů mohou víceméně spoléhat, protože jejich lesní a zemědělské plochy pohltí z atmosféry každoročně 310 m³ tun oxidu uhličitého, což je více než polovina emisního závazku, který pro USA vyplývá z Protokolu. Ten by se tak mohl právě o tuto polovinu snížit. Podobně kalkulují i další země, jako je Austrálie, Japonsko nebo Kanada.

Ale využívat lesy jako „odpadové roury“ se příčí jak většině členů EU, tak ekologickým aktivistům. Argumentují, že spoléhat na lesy jako na pojistku proti nerozumnému lidskému počínání je nesmysl. Lesní plochy mohou výrazně ubýt, ať už v souvislosti s kácením, požáry nebo špatným hospodařením. Ekologové rovněž uvádějí, že pokud jsou lesy chápány především jako lapače nečistot, pak jde o závažnou chybu v celé smlouvě na úkor povinnosti vyspělého světa snížit například radikálně spotřebu fosilních paliv. V samotných USA žijí 4,2 procenta světové populace, ale jejich podíl na spotřebě veškerých energetických zdrojů je čtvrtinový. Ovšem i Japonci tvrdí, že pokud bude smlouva interpretována jinak, než jak si ji momentálně (měkčeji) vykládají, nebude jejich země schopna dostát svému závazku snížit do roku 2010 emise o 6 procent.

Evropa nesouhlasí ani s kompromisem, který předložilo Německo, snížit emise o 5 %, ale nespecifikovat přitom původní časový termín, tedy do roku 2010. EU se staví i proti očekáváné pomoci rozvojovým zemím: „Zalesňování třetího světa se stane quasiformou plnění jejich závazku na zlepšení čistoty ovzduší,“ uvedl například nizozemský ekolog Mark Coenen. Zástupci rozvojových zemí se ale v Haagu nechali slyšet, že pokud na argumentaci Evropanů přistoupí Američané a Japonci, očekávaná finanční pomoc z jejich strany do ekonomiky a rozvoje třetího světa se logicky zmenší, protože tyto země se zaměří především na vlastní „resty“.

Evropané tak na haagském jednání obhajovali své stanovisko, že postoje Japonska, USA, Kanady, Austrálie a Nového Zélandu snižují jakoukoliv autoritu Kjótského protokolu. „Tlak těchto zemí na změnu pravidel hry, na jejichž základě budou své závazky sice formálně překračovat, ale zároveň budou i nadále zvyšovat emise oxidu uhličitého, je pokrytectvím nejhrubšího rázu,“ shodují se evropští aktivisté. Svá tvrzení dokládali někteří z nich i poněkud teatrálním způsobem: například jedna z aktivistek hodila hlavnímu washingtonskému vyjednavači na protest do obličeje dort, ale její gesto mělo do humoru šlehačkových bitev vpravdě hodně daleko.

Účastníci summitu společnou řeč nenašli. Že by další schůzka, která se bude konat napřesrok v květnu v Berlíně, přinesla ve vzájemných vztazích pozitivní obrat, je na základě právě skončeného setkání v Haagu téměř snovým přáním. V tom se shodují nejen ekologové, ale i klimatologové.

Planeta Země už ale natahuje budíček.

SABINA KUNEŠOVÁ

Svět hospodářství, prosinec 2000