Zapomínání je přirozené, proto je nutné připomínat

Začíná se naplňovat pointa parodie Oldřicha Kaisera a Jiřího Lábuse, v níž učitel dějepisu (Lábus) zkouší studentku (Kaiser) z událostí 17. listopadu 1989. Povzdechl si jeden z mých přátel, že děti jeho známého, kterým je nějakých 18 a 20 let, netuší, co se tehdy dělo a proč z toho máme státní svátek.
Je to přirozený vývoj a nemá smysl se nad tím pohoršovat. Ta listopadová kontrarevoluce (na tom trvám, v permanentní revoluci jsme žili dlouhá léta předtím, jak pravil Karel Marx) už je jednu generaci za námi. Ti, kdo ji prožili, nebo i se jí účastnili, stárnou. Je na nich, aby to svým potomkům, jichž je také stále méně, převyprávěli, pokud ti potomci na to budou mít dosti zvědavosti a trpělivosti. Že se to nedozvědí ve školách, to už je jiný problém, ale i tam, kde se to děti a studenti dozvídají, je to už jen hodina dějepisu, pak oběd, s klukama ven nebo s holkama na rande… Oni už si ani neumějí představit, jak vypadal socialismus a komunismus, jak se v něm žilo. Nemějme jim to za zlé.
Ono to tak, myslím, bývá se všemi dějinnými událostmi. Kdo ví, jak se žilo v Rakousko-Uhersku? Jak bylo osvobozováno Československo na konci 2. světové války? Ještě jsou pamětníci srpna 1968 a toho, co nastalo pak.
Proto máme státní svátky: 28. září, 28. října, 1. ledna, 8. května, 5. a 6. července a ten dnešní, 17. listopadu. To jenom tak pro připomenutí, aby ty události nezavál čas, když už paměť neslouží.