Spor, který mohl změnit svět, skončil dohodou
Meta Platforms zaplatí 48 americkým státům a dalším třem územím 18 miliard dolarů jako mimosoudní narovnání v bitvě o záměrné budování závislosti. To se ví už skoro týden. Zajímavé je, jaké se rojí komentáře. Od nadšených po pochybovačné.
Mnohem důležitější než samotné odškodné (které míří ke státům) jsou totiž opatření, k nimž se společnost zavázala, aby nepodporovala vznik a rozvoj závislosti: mj. časové limity, noční blokace, odstranění některých typů oznámení, omezení lajků…
Je to zvláštní, pokud Meta kritiku odmítá, a přitom chce, aby podobná opatření zavedli i jiní. Ale nešť, to je na vzrušenou debatu pod články. Z hlediska dopadu samotné události do společnosti je spíš důležité, zda očekávaná opatření k něčemu povedou. Ale také, že „díky“ přijaté dohodě nedojde na výpovědi a provádění důkazů před soudem.
Tento fakt může být mnohem důležitější, než by byl samotný verdikt. Ten by sice ovlivnil společnost i společenské nastavení, nicméně ke změnám dojde tak jako tak. Možná je dokonce dobře, že nepadne rozhodnutí, které by příznivci či odpůrci společnosti prezentovali jako zjevnou pravdu. Protože i soudní verdikt je vždy subjektivním rozhodnutím. Byť přijatým na základě pravidel a vyhodnocování důkazů.
Zajímavější by tedy byl samotný průběh jednání, k němuž měl být předvolán i zakladatel firmy Mark Zuckerberg. Klíčová otázka zní: skutečně společnost záměrně implementovala do svých produktů prvky, které vedou k vytváření závislosti?
Má to přinejmenším roviny technologickou, řekněme zdravotně-psychologickou a morální. Vezměme to odzadu. Určitě nevypadá hezky, pokud někdo podporuje vznik závislostí (jeden z argumentů proti žalobě zní, že ani jedna ze dvou autoritativních institucí zabývajících se diagnostikou duševních poruch neuznává existenci závislosti na sociálních médiích – avšak adiktologická centra je řeší dnes a denně), navíc na produktech, které z většiny spíš přispívají ke zhoršování kognitivních schopností a sociálních funkcí. Ale ruku na srdce – který podnikatelský subjekt se nesnaží designovat své produkty tak, aby se prodávaly co nejvíce?
který podnikatelský subjekt se nesnaží designovat své produkty tak, aby se prodávaly?
Má snad výrobce piva vyrábět něco, co nebude lidem chutnat, aby omezil spotřebu? A kolik firem prodává výrobky, které si lidé kupují, přičemž klidně i dostávají své rodiny finančně do úzkých, jen kvůli potvrzení svého společenského statusu?
Navíc je zde ona nekonečná otázka – má stát a jeho instituce (tudíž i soudy) chránit lidi před jimi samými? Tedy před jejich rozhodnutími? Například zákaz kouření v restauracích chrání primárně pasivní kuřáky, zato spotřební daň má vysloveně regulovat spotřebu.
Ať tak či onak, sociální sítě a digitalizace vůbec se světu vymkly z rukou. Závislost na nich má doslova pandemický charakter. Přičemž děti nejsou dospělí a je třeba je někdy chránit i před nimi samými. Tak jako asi nikdo nezpochybňuje zákaz prodeje alkoholu mladistvým, a že je to „na OSPOD“, pokud jej někdo dětem dává, je jasné, že i pandemii sociálních sítí by měl stát brát vážně. Protože u dětí nemusí závislosti předcházet trauma, bolest či prázdno, které je k nim vede. Stačí dostupnost.
Jenže je tu pořád jeden velký problém: žádný algoritmus nic nevyřeší, pokud tenhle problém nebudou brát vážně rodiče. Snad jim alespoň ty algoritmy a podobná opatření pomohou odstranit obrovskou zbraň, která proti nim stojí. A sice sociální schválení neboli tvrzení, že „to je normální“. Škoda, že se o tom všem bude díky urovnání psát o trochu méně, než kdyby soud pokračoval.