Marže pumpařů nejsou hlavní problém
Deset korun za litr už je prý příliš, a tak se budou ty marže stropovat. Předseda vlády Andrej Babiš se v pondělí 30. března sešel s pěti největšími prodejci pohonných hmot v republice, se společnostmi MOL, ÖMV, Shell, EuroOil a Orlen, a jednal s nimi o cenách. „Představili jsme jim náš pohled na situaci, jejich marže totiž často nejsou adekvátní. Podle nás by u nafty měly být marže kolem 3,50 koruny a u benzinu 2,50 koruny,“ cituje Babiše agentura ČTK. Současné marže jsou podle premiéra v některých případech skoro trojnásobně vyšší. Vládní rozhodnutí se čeká ve čtvrtek.
Marže není zisk. Je to rozdíl mezi nákupní cenou výrobku a jeho prodejní cenou, v tomto případě zřejmě maloobchodní, neboť řeč je o „pumpařích“. Z rozdílu, dejme tomu kladného, provozovatel hradí své vlastní náklady (pronájem, údržbu pozemku, příjezdu a výjezdu, mzdy, úklid, ostrahu, energii a další), a až po jejich uhrazení mu zůstane nějaký zisk. Česká asociace petrolejářského průmyslu a obchodu tvrdí, že vyšší než 3,50 za litr průměrná marže není, naopak, že u čerpadel mimo dálnice je i nižší. Zato na dálnicích je vyšší, protože tam jsou vyšší ty náklady. A hned dává příklad: na šálku kávy pumpař vydělá 50 korun, na litru paliva 3,50.
Když si řidič přijede na tankovat, tak koupí, řekněme, 20 litrů benzínu. Marže z nákupu činí 70 korun. Když dorazí tirák, koupí 500 litrů nafty, pumpař má marži 1750 korun. Když takových osobních řidičů za den pumpa odbaví 500, na palivu obdrží marži 35 000 korun, když dorazí 100 tiráků, hodí to 175 000 korun. K tomu si každý z nich dá jedno kafe, pumpaři to přidá 30 000 korun. Jen za tři zaměstnance na směně naopak vydá odhadem 140 tisíc korun měsíčně (superhrubá mzda ve všední den přes den, tedy bez nočních, sobotních a nedělních příplatků) za měsíc, denně 4700 korun.
Ministerstvo financí má z pumpy skoro milion
Proti ministerstvu financí je takový pumpař jen čučka. Stát si na spotřební dani vybere 12,84 Kč z litru benzínu a 9,95 Kč z litru nafty. Pak si ještě lízne daň z přidané hodnoty v sazbě 21 %, která se počítá z konečné maloobchodní ceny, takže i z té daně spotřební. Podle statistik kartové společnosti CCS průměrné ceny minulý týden činily 41,44 koruny za litr benzínu, 47,90 koruny za litr nafty. Za sto tiráků to hodí 497 500 Kč na spotřební dani, na DPH by to dalo dalších 502 950 Kč, ale ty si dopravci, obvykle plátci DPH, odečtou.
U benzíňáků částečně, v případě firemních aut, asi také, ale od toho lze odhlédnout. Takže na spotřební dani za 500 aut stát vybere 128 400 Kč, na DPH dalších 87 024 Kč, celkem 215 448 korun. Odhadem si náš fiktivní pumpař přijde na marži 240 tisíc, ministerstvo financí na 497 715 korun. Dohromady s naftou to státu hodí 995 215 korun z jedné pumpy za jeden den. Řekněme, že je to také svým způsobem marže, protože i stát má nějaké výdaje s výběrem daní, i když většinu těch nákladů přenáší na plátce.
Jedna malá pumpa nedaleko Prahy, ale na hezkém, frekventovaném místě, vykazuje rozdíly mezi nákupní a prodejní cenou (marži) tak tak nad 2 korunami za litr. Takže jí by se zastropování netýkalo. Nebo by si s odvoláním na státní rozhodnutí mohla nejméně o korunu marži zvýšit…?
Ale nezjednodušujme. On ještě není pumpař jako pumpař. Mnoho čerpacích stanic je pronajato druhým subjektům v rámci franšízy. To znamená, že pod světoznámou značkou pumpu provozuje světoneznámý nájemce za podmínek, určovaných mu světoznámým pronajímatelem. On určuje, za kolik bude nakupovat motorová paliva, často jím dovávaná, a franšízant si určí, za kolik je může prodávat. Marže franšízanta se pohybuje někde v desetihaléřích za litr. Pravidelně (obvykle každý měsíc) vykáže pronajímateli bilanci nákupu a prodeje paliv a zaplatí nájemné. Nájemce to vyúčtuje k zaplacené franšíze a případný přeplatek vrátí, nebo také doúčtuje nedoplatek. Co utrží franšízant v přilehlém „shopu“, je jeho. Což může být jedním z důvodů, proč jedno kafe u pumpy stojí 70 korun a tatranka třiatřicet.
V Česku rostou maloobchodní ceny nafty druhým nejrychlejším tempem v EU (po Švédsku), v benzínu jsme čtvrtí, lze vyčíst z údajů Evropské komise. To nezastírá skutečnost, že jsou absolutně stále ještě nižší než např. v Německu a Rakousku. Tamní vláda rozhodla o snížení spotřební daně o 5 eurocenty (zhruba 1,3 Kč). Zároveň omezí marže u nafty B7 a benzinu E10. Povinné společnosti musí od 2. dubna 2026 snížit čistou prodejní cenu o pět centů, oznámilo rakouské ministerstvo hospodářství. Regulace marží se vztahuje na všechny společnosti v hodnotovém řetězci – od rafinerií přes velkoobchodníky až po provozovatele čerpacích stanic. Tuto pravomoc vláda získala nedávno změnou příslušného zákona a může ji uplatnit v případě, že čisté ceny (bez daní) porostou výrazně rychleji než ceny ropy na trzích (konkrétně o více než 30 % během dvou měsíců).
Dohoda o nekonkurenci?
Ale ani pumpaři nehrají Česku fér. Po dálnici od Prahy přes Brno do Ostravy u každé pumpy stojí benzín a nafta stejně. Kdysi, v 90. letech, si toho novináři všimli a ptali ministra hospodářství, který tehdy stál v čele pomalu vznikajícího Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚHOS), zda nejde o kartelovou dohodu. Odpověděl, že nikoliv, že dohoda mezi nimi je taková, že si nebudou konkurovat v ceně motorových paliv, a to není kartelová dohoda. Možná to platí dodnes, ale je také možná dohoda jiná: že při cenách dodavatelů a fixních nákladech takové čerpadlo není možné za nižší ceny na dálnici ekonomicky udržet. Pumpaři také zdůvodňují rozdílné ceny podle umístění v regionech a z toho plynoucích dopravních nákladů.
Také si kdysi jeden z nadnárodních čerpadlářů postěžoval na pumpy tuzemské značky ve žlutočervených barvách, mimo dálnice, ale s cenami celostátně stejnými, že prodává paliva hluboko pod cenou (o tři až pět korun níže, než bylo zvykem), a kdoví, odkud nakupují a čím ten benzín pančují. Načež si otevřel vlastní pumpu, také ve svých tradičních žlutočervených barvách (ač jiného odstínu), jen na dohled od té kritizované, a držel na ní déle než rok stejně nízké ceny. Od koho nakupoval a čím paliva pančoval už se ve svých tiskových zprávách nešířil.
Nadnárodní firmy, pozvané premiérem Babišem, jsou vertikální koncerny, tedy jsou i výrobci a velkododavateli motorových paliv, některé dokonce i těžaři ropy. Dodavatelské ceny mění (zvyšují) ze dne na den, ač sami vyrábějí ze zásob nakoupených měsíce dopředu, někdy i na futures, tedy kontrakty s cenami hodně dopředu. Takto postupuje i dodavatel s významným státním podílem, jak nám doložil jeden z malých pumpařů, nechaje Svět hospodářství nahlédnout do faktur. Ale jakmile se dodavatelé dočtou o růstu cen na komoditních burzách (ropy, ropných produktů v Amsterodamu), své dodavatelské ceny zvýší okamžitě. Říkají tomu „riziková prémie“, ale jde jen o marži výrobců a velkododavatelů a o psychologickou hru, kam až to konečný spotřebitel skousne. Zatím jim to vychází, podle statistik CCS roste tzv. výtoč, lidi tankují dopředu, obávajíce se dalšího zdražení.
Podobný efekt lze pozorovat i jinde než v motorových palivech. Například toustový chléb od nejmenovaného dodavatele, jenž získal 100 mil. Kč na zavedení výroby (85 % z fondů Evropské unie), je v samoobsluze stejně drahý, ne-li dražší, než toustový chléb od výrobců nedotovaných. Jakou marži si tady účtuje maloobchod a jakou velkododavatel jsme zatím nezjistili.
Nelze tedy řešit pouze marže maloobchodníků. Je to celý komplex složitých vztahů a problémů. Jako ty kuličky přivázané na niti. Ťuknete do jedné, odlétne ta poslední na opačném konci řady.
Politik musí vymyslet jednoduché opatření, srozumitelné spotřebitelům a voličům. Andrej Babiš se nepochybně v otázkách nákladů, dodavatelských a spotřebitelských cen velmi dobře vyzná. Teď jde hlavně o to, aby ta kulička, co odlétne na konci řady, nebyla ta jeho.