Dramatické kapitoly moderních dějin Sýrie v knižní podobě

Čtenářům by neměla uniknout nová kniha Miroslava Belici nazvaná Vzpomínky na Sýrii a s podtitulem Od arabského socialismu k Islámskému státu, kterou vydalo v roce 2021 nakladatelství Epocha.

Autor je arabista, bývalý diplomat, který v minulosti působil na našich ambasádách v Sýrii, Libyi a Iráku v dramatických obdobích novodobé historie arabského regionu. Schopnost využít znalost islámského světa a přenést své nemalé zkušenosti z diplomatické praxe již prokázal v předchozích třech monografiích o Iráku, Libyi a Afghánistánu, které zaujaly čtenářskou obec.

Kniha je psána srozumitelným jazykem a lze ji doporučit běžným čtenářům i odborníkům na danou oblast i z důvodu, že je opatřena četnými odkazy na literární a archivní prameny a zpřístupňuje i méně známá fakta. Upoutají i hojné obrazové přílohy. Prospěl by jí rejstřík s vysvětlivkami zkratek a některých termínů.

Vydání knihy bylo vhodně načasováno do období, kdy je možné s kritickým nadhledem hodnotit průběh a výsledky revolucí tzv. arabského jara, které proběhly v Egyptě, Tunisku, Libyi a Sýrii. Téma občanské války v Sýrii, zahájené v roce 2011, se objevilo i v kriticky pojatých pracích některých západních renomovaných autorů citovaných v knize. Původní arabské, resp. syrské materiály nejsou až na malé výjimky použity, aby autor nebyl podezírán z podjatosti. V Česku vyšly pouze dvě knihy věnované dané problematice od válečných reportérek L. Kliperové a M. Kutilové. Zaměřily se ale spíše na střet Kurdů s Islámským státem. V tomto smyslu je Belicova publikace v českém prostředí svým způsobem pionýrská, a to i svojí komplexností.

Její jádro nepochybně tvoří část druhá nazvaná Raději zapomenout, popisující děsivý průběh syrské války s katastrofálními následky pro budoucnost. Autor učinil správně, když nejprve v první části seznámil čtenáře s hlavními historickými mezníky a reáliemi Sýrie, což umožňuje lépe pochopit sektářský charakter konfliktu podněcovaný některými regionálními aktéry a bohužel i západními státy. Poukazuje na historicky danou toleranci Syřanů k menšinám a konfesím vycházející z postavení jejich země coby kolébky křesťanství a zároveň i útočiště mnohých sekt. Ani křižácko-muslimské války tento fenomén nepotlačily. Není náhodou, že zakladatelem jedné klíčové větve panarabského nacionalismu – baasismu byl syrský křesťan Michael Aflaq. Vysvětleny jsou kořeny vzniku baasismu a Muslimského bratrstva v období francouzské mandátní správy, tedy hlavních aktérů střetu mezi islámskou a panarabskou doktrínou v poválečných letech, střetu, který fakticky trvá až do současnosti.

Kapitola přibližující postavení alavitské menšiny má klíčový význam z hlediska pochopení peripetií současného vývoje země. Alavité jsou muslimové patřící do šíitské větve islámu a mezi jejich hlavními protagonisty nepochybně patřili Háfiz Asad a jeho syn Bašár Asad, současný prezident Sýrie. Radikální sunničtí islamisté, včetně Muslimského bratrstva, označovali alavity za nemuslimy-heretiky, čímž mimo jiné zdůvodňovali nelegitimnost syrského sekulárního režimu a imperativ jeho svržení. Vnitropolitické rozpory v ose sunnité versus šíité ale nebyly, jak popisuje autor, v průběhu nedávné historie jenom antagonistické. Četní představitelé sunnitských elit se zapojili do baasistického hnutí a značná část sunnitské, damašské buržoazie s Asadem spolupracovala. Svoji roli sehrávala i příbuzenská provázanost.

Autor nemohl vynechat ani syrskou roli v blízkovýchodním konfliktu, která zvyšovala prestiž Sýrie, zajišťovala zahraniční pomoc a posilovala vnitřní legitimitu režimu. Zmiňuje také pozitivní i negativní roli Sýrie v Libanonu, která silně ovlivňovala vnitropolitický vývoj a zahraniční postavení státu, zvláště od poloviny 70. let minulého století.

Osobně bych doporučoval zmínit více reformní proces započatý v roce 2000 v rámci tzv. Damašského jara, který předcházel vzplanutí občanské války. Ústupky B. Asada sekulární i islamistické opozici sice umožnily zahájení celonárodního dialogu za účelem demokratizace, přerostly ale ve viditelnou islamizaci kdysi striktně sekulárního režimu. Nepromyšlená ekonomická liberalizace ve prospěch damašské buržoazie oslabila korporativistickou strukturu baasistického režimu a vazby na členskou základnu v chudších vesnických oblastech. Tyto aspekty vývoje pomohly vytvořit revoluční nálady v období tzv. arabského jara.

Provázání většiny kapitol vloženými autentickými autorovými prožitky z jeho působení v české diplomacii a doplnění o české postoje v jednotlivých obdobích k důležitým otázkám bilaterálních vztahů jsou užitečná a čtenářsky zajímavá. Některé pasáže věnované personálním otázkám české diplomacie by si ale možná zasluhovaly zkrácení.

Osobně mně nejvíce zaujala druhá část knihy popisující události tzv. arabského jara v Sýrii, které vyústily ve vleklou, krvavou válku s výraznými sektářskými rysy.  Syrská společnost byla rozdělena v otázce setrvání či svržení režimu Bašára Asada. Mírná většina dávala přednost reformě režimu a autor vyvozuje, že podmínky pro politické řešení konfliktu byly v roce 2011 zcela reálné. Dále pak analyzuje, proč této možnosti nebylo využito. Došel správně k závěru, že za nekompromisním požadavkem na odstranění syrského režimu stály specifické politicko-mocenské, ideologické a především ekonomické zájmy regionálních zemí. V prvé řadě to byl strach z vytvoření šíitské osy zemí, sahající od Íránu, Iráku, Sýrie až do Libanonu. V pozadí nestál pouze tradiční antagonismus mezi šíitskou formou islámu a konzervativní, wahhábistickou odnoží sunnitského islámu prosazovanou Saúdskou Arábií. Autor zmínil opomíjený spor o tom, kudy povedou hlavní tranzitní trasy dodávek plynu do Evropy. Sýrie dávala přednost dodávkám íránského plynu „šíitským“ plynovodem vedoucím přes Irák do Sýrie, kdežto Ankara preferovala tranzit katarského plynu přes území Turecka a projekt Nabucco.

Rozhodující roli v eskalaci občanské války hrály některé evropské země, především Francie a Spojené království, ale i USA, které s určitými nuancemi usilovaly o svržení Asadova režimu. Za účelem mobilizace světového veřejného mínění vytvořily klub Přátel Sýrie. Určitou inspirací jim mohlo být relativně snadné svržení režimu Muammara Kaddáfího v Libyi. Syrský národní kongres coby zastřešující organizace syrské opozice a tzv. Syrská osvobozenecká armáda mající sjednocovat vojenské složky demokratické opozice ale byly hned od počátku infiltrovány radikálními islamisty a staly se prakticky nepoužitelné. Neuspěla ani Syrská národní koalice narychlo vytvořená státy Zálivu. Zbraně většinou východoevropské provenience (včetně českých) byly prostřednictvím americké CIA a Turecka předávány syrské opozici. Většinou ale skončily dříve či později v rukách islamistických radikálů, včetně syrské odnože Al-Káidy nazývané An-Nusrá.

Autor tento fakt pokládá za motiv jistého prozření západních spojenců na čele s USA. Razantní vojenský zásah Ruska, nasazení íránských vojenských milicí a libanonského Hizbulláhu v roce 2015 na straně syrského režimu znamenal konec všech nadějí na násilné svržení B. Asada. USA se začaly zaměřovat na rychlou porážku Islámského státu s podporou Turecka i syrských Kurdů. Hlavní zásluhu na porážce islámských radikálů mělo nepochybně Rusko, které následně posílilo svůj vliv a prestiž ve Středomoří. Astanská trojka (Rusko, Turecko, Írán) se časem stala hybnou silou urovnání. Spojené státy, EU, Turecko a státy Zálivu přestaly trvat na bezpodmínečném svržení syrského režimu.

Konflikt v Sýrii si vyžádal přes 300 tisíc zabitých a obrovské materiální ztráty. Své domovy muselo opustit více než pět miliónů uprchlíků, z nichž mnozí zamířili přes Turecko a další okolní státy do zemí EU. Šíření radikálního salafismu v regionu ohrozilo stabilitu okolních zemích. Turecko se zároveň těžce vyrovnává s oživením státoprávních aspirací dosud málo emancipovaných syrských Kurdů, kteří začali spolupracovat s tureckým i iráckým kurdským hnutím. Šíitská koalice nebyla rozbita či oslabena a Írán si udržel dosavadní vliv v Levantě.

V závěru se autor zamýšlí nad přístupem Česka k syrskému konfliktu a konstatuje, že česká zahraniční politika se na rozdíl od postojů k válce v Libyi a zvláště Iráku poučila a tentokrát si udržela formální odstup, i když zároveň respektovala nařízení a doporučení orgánů EU. Určitým kazem ale zůstávají dosud ne zcela objasněné vývozy českých zbraní do konfliktních oblastí Sýrie a Iráku, jak potvrdily britské a americké zbrojní databáze. Není jasné, zda o transakcích věděla a schvalovala je příslušná česká ministerstva či BIS. Nejspíš se jednalo o dodávky zahrnované do amerického programu na pomoc syrským „umírněným“ rebelům v době úřadování Hillary Clintonové.

Monografie Miroslava Belici o Sýrii se objevuje v době, kdy ztroskotala vojensko-civilní mise v Afghánistánu, podobně jako předtím v Iráku. Je proto logické, že sílí pochybnosti o reálnosti transformace a sbližování tradičních blízkovýchodních a islámských společností se západním liberálně-demokratickým modelem. V Sýrii byly naděje na reformy utopeny v krvi sektářské války podporované bohužel i četnými západními zeměmi. Kniha si svojí upřímností a úsilím o hledání pravdy v bludišti dezinformací a polopravd získá srdce každého čtenáře, který má zájem lépe porozumět této problematice.