Mladí nechtějí děti. Penze jsou jen část vážného průšvihu
Můžeme o tom psát, můžeme vytvářet strategie ke zvýšení porodnosti, nebo se zamyslet, co se to s lidstvem děje. Reflexi ale nečekejme.
Evropa už je dávno pod hranicí porodnosti, která zajišťuje prostou reprodukci populace. Zpravidla se v oficiálních dokumentech českých i „bruselských“ uvádí 2,1 dítěte na ženu (ještě, že je to aspoň na ženu), někteří zkušenější demografové raději říkají 2,2. Ale to je detail.
Ještě před pár lety jsme na tom byli jako Češi sice blbě, ale z hlediska Evropy mezi těmi lepšími. To jsme mívali porodnost někde kolem 1,8. Letos například zpráva Evropského parlamentu udává číslo 1,23, které patří na kontinenu k nejnižším. Což je průšvih, ať už za hranici nutnou k obnovení populace považujeme cokoliv od dvou procent výše.
byli jsme na tom lépe, teď patříme k nejhorším
Občas se o tom píše především v souvislosti s penzijním systémem. Zatímco opozice nás přesvědčuje, že peněz na důchody bude dost (aniž by řešila, kde se vezmou), současná koalice se odvolává na demografickou krizi. Ten problém je ale daleko širší.
Ubyde totiž i plátců zdravotního pojištění. A taky plátců daně z příjmu. Ten tvoří zhruba 8 % příjmové složky státního rozpočtu, zatímco pojistné na sociální zabezpečení dokonce zhruba 40 procent! A pokud přijmeme tezi, že důchody budou vždy nižší než příjmy v aktivní fázi života (což je snad nepochybné), přičemž většina lidí má jen minimální vlastní rezervy, může klesnout i výběr DPH (20 %) a spotřební daně (8 %).
ubyde i plátců zdravotního pojištění a daní
Leccos z toho může částečně vyrovnat rostoucí produktivita (ehm, zrovna v Evropě?), jenže tento růst bude do jisté míry kopírovat zase růst penzí.
Jsou tu ale i otázky, o nichž se nepíše. Co bude s cenami nemovitostí? V Japonsku, které už dlouho čelí stárnutí populace a teď už i vymírání, je řada domů na venkově k mání skoro zadarmo. Aby se majitel aspoň zbavil povinností, spojených s jejích držením. Stát a města zvažují všechno možné, jak natalitu zvednout. Dokonce i městské seznamky. Jižní Korea dokonce platí odměny za randění a sňatky. Bez většího úspěchu.
Propad cen aktiv, v nichž má řada lidí celoživotní úspory, by znamenal ekonomickou katastrofu. Z destiletí fungujícího systému by se stalo zhroucené letadlo.
Ve zmíněném Japonsku také řada krachujících firem uvádí jako důvod neschopnost získat zaměstnance. V Evropě jsme pak svědky protichůdných tendencí. Na jednu stranu se obáváme, že Evropa vymře, na druhou se vedou spory, jestli není čas přejít na čtyřdenní pracovní týden, protože produktivita je vysoká. Možná je, ale kupovat nějak ty evropské výrobky nikdo nechce. Tady nepomůže ani robotizace a Průmysl 4.0, 5.0, 6.0 až třeba 36.0, pokud v něm budeme USA a Asii jen dohánět, takže oni s tou cenou půjdou zase níž.
Nevíce koupěschopným zákazníkem se tak na kontinentu stává stát. Jenže mu musí začít nevyhnutelmě klesat reálné příjmy, takže to bude muset financovat z inflačních peněz Evropské centrální banky. Uf, uf…
Dříve nebo později se tak jistě z úrovně Evropské komise, která se trvale opájí myšlenkou, že bude vše řídit, objeví nějaká strategie, nějaký koncept, jak nepříznivý trend nízké porodnosti zvrátit. Jenže bacha, ten stav nemá žádné „objektivní“ příčiny. Mladí prostě ty děti nechtějí! V řadě případů pak také z biologického hlediska mít nemohou, protože i tady je situace mnohem horší než v minulosti.
Evropská unie jistě přijde se strategií a dotacemi
Novinky.cz před pár dny přinesly výsledky průzkumu, který tu nechuť dokládá čísly. Grafy jsou trochu zavádějící. Ptají se třeba, kolik mladých bezdětných lidí ve věku 18 až 39 let chce mít děti v nejbližších třech letech. Podstatný tak možná není přímo konkrétní výsledek (24 % v roce 2022), ale tendence. Je jich čím dál méně. A do toho ještě stále více mladých lidí chce odejít ze země. Nadějí nám může být, že část z nich se vrátí, až zjistí, že už ani v Německu, nebo Rakousku či Francii, to není, co bývalo. Je to ale zvrácená, hnusná naděje.
O tom, proč to tak je, můžeme zase jen spekulovat. Existují sice různé průzkumy. Ale jedna věc je, co říkáme, druhá, co si myslíme, a třetí, jaké jsou skutečné příčiny našeho chování či jednání.
Je dobře, že stále žijeme ve svobodném světě, kde si člověk v moha ohledech chce svoji budoucnost volit sám. Nechtěné děti, které přišly na svět kvůli společenskému statutu svých rodičů, zpravidla bývají nešťastné. A mnohdy to neštěstí ještě předávají dál. Ale proč se čím dál víc lidí odpojuje od své biologické podstaty? Od toho, co nám bylo přírodou dáno, aby život na této planetě pokračoval i v lidském rodu?
proč se čím dál víc lidí odpojuje od své biologické podstaty?
To je asi to podstatné. Do nedávna nechtěli mladí dle oněch průzkumů děti kvůli kariéře. Dnes mluví o strachu z budoucnosti, ale spíš to někdy vypadá, že prostě mají jiné priority. Chtějí se bavit. A nejen oni. V onom prokletém Japonsku je módou randit online s virtuálním partnerkami. Je to asi moc práce být s někým reálně. Objevují se nevěstince s roboty a v USA mladí lidé nechtějí chodit do restaurací, protože by museli komunikovat s obsluhou. Čím dál víc jich nezvedá telefon, protože se bojí hovoru a jen píší zprávy. Jako kdyby se báli sociální roviny života, zodpovědnosti…
Na tohle asi v Bruselu nic nevymyslí, protože to se dotacemi a hesly nezmění. Leda, že by ty dotace šly na mladé cizince, kteří tu budou chtít pracovat. Pak se ale musíme smířit s tím, že jednou některý z nich třeba vyhraje volby. Tak hodně štěstí…
