Dostupné bydlení není pomoc v nouzi, ale nová tržní nabídka
Podle aktuálního průzkumu analytické společnosti CEEC Research uvádí 84 % developerů, že bude zdražovat, a to v průměru o 7 procent. Pokud to myslejí vážně, dostupnost bydlení se mnoha domácnostem vzdálí. Nejen dostupnost bydlení vlastnického, ale i nájemního. Ukazuje se totiž jeden paradox: že sice nabídka bytů roste, zvyšují se i počty bytů nájemních, ale ceny i nájmy rostou též. Že prý i tato vyšší nabídka je příliš slabá ve srovnání s poptávkou. Na tom také něco je. S dostupností bydlení to zkrátka nebude ještě mnoho let dobré.
Pokusy vlády se do tohoto vývoje nějak angažovat a trend zvrátit byly dosud neúspěšné. Příspěvky na bydlení pomáhaly více vlastníkům takového bydlení, mnohdy spíše polobydlení, než bydlícím. Nehledě k tomu, že k obnově či rozšiřování bytového fondu nevedou. Novou iniciativou je zákon o podpoře bydlení, sepsaný ministerstvem pro místní rozvoj (MMR) ještě za ministra Ivana Bartoše. Schválila jej vláda a nedávno prošel prvním čtením v Poslanecké sněmovně.
V principu jde o využití neobývaných bytů přes systém garance pro majitele bytů a kompenzací pro obce. V praxi by stát chtěl motivovat majitele prázdných bytů, aby je vložili do správy obcí. Výměnou za to garantuje úhradu nezaplaceného nájemného, nákladů na služby a škody.
Nájemné v těchto nemovitostech může dosahovat maximálně obvyklého nájemného v konkrétní lokalitě. K tomuto aktuálně Ministerstvo financí pracuje na cenových mapách, které tuto výši nakonec určí. Jak podotčeno výše, místně obvyklé nájemné téměř jistě poroste, a to rychleji, než příjmy obyvatel. Zavání to problémem, že jakmile obec pronajme byt za méně, bude popotahována za špatné hospodaření.
Průměrné náklady na bydlení v poměru k příjmům domácností v různých evropských městech
Podle současného návrhu zákona by stát tento pronájem garantoval na dva roky. Nájemník by ale měl mít dále možnost prodloužení pobytu o další rok. „Naše ambice je získat navíc do toho systému zhruba 2000 bytů ročně,“ tvrdil už dříve Bartoš. Aktuálně běží pilotní testování na Ostravsku, v Mostě, Ústí nad Labem nebo Plzni.
Jedním z několika cílů zákona je postupně snížit počet lidí v bytové nouzi ze současných 154 tisíc. Ze dvou třetin jde o rodiny s dětmi, kterých v nevyhovujících podmínkách vyrůstá zhruba 61 tisíc. „Zákon o podpoře bydlení cílí na pomoc rodinám i jednotlivcům, kteří i v důsledku dopadů mnoha krizí, jimiž naše země v uplynulých letech prošla, stále častěji řeší problémy s udržením nebo i získáním bydlení. Pomocí nástrojů, které zákon zavádí, chceme omezit počty dětí v azylových domech nebo seniorů na ubytovnách. Chceme pomoct i dětem odcházejícím z ústavní péče, které složitě hledají bydlení, když se osamostatňují. Stejně tak lidé se zdravotním postižením. To všechno jsou skupiny, které dnes končí v lepším případě v zařízeních, jejichž provoz nás stojí násobně víc, než podpora při získání bydlení a následné zabydlení. V horším případě končí tito lidé na ulici, kde stát potom hradí zvýšené náklady v rámci zdravotní péče a výjezdů záchranných složek. To vše máme podloženo daty a zkušenostmi z konkrétních projektů, včetně těch, které už roky pilotuje MPSV,“ přiblížil návrh zákona ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka.
Dochází tady ke zmatení pojmů. Dostupné bydlení není sociální pomoc v nouzi. Lidé nebo rodiny, které docela normálně pracují, dostávají, řekněme, mediánovou mzdu a vychovávají děti, nejsou sociální případy. Přesto mají nebo budou mít potíže zajistit si slušné bydlení. Podle odhadů se to může týkat až 1,6 milionu lidí.
Ivan Bartoš tedy doufá, že dodá na trh 2000 bytů ročně. Jednak je to velice málo, když se ročně dokončuje zhruba 30 tisíc bytů nových. A jednak to, co je v zákoně o podpoře bydlení, nerozšiřuje nabídku bytů, ani nevstoupí na trh bydlení jako „dostupné“. Zůstane to bydlením sociálním.
Neobydlených, nebo ne trvale obydlených bytů je podle Českého statistického úřadu hodně přes 800 tisíc. To už by nějaká tržní síla mohla být. Existuje návrh, který má MMR a Svět hospodářství k dispozici. Redakce zná autora, který si ale nepřál být jmenovitě vláčen novinami. Ten návrh se blíží principu PPP, spolupráci veřejného a soukromého sektoru. Tak se nyní vláda pokouší stavět dálnice: soukromý subjekt postaví, pak provozuje, vybírá mýtné a za 30 let dálnici v perfektním stavu předá státu. Tak by také majitelé nevyužívaných bytů a domů uzavřeli smlouvu s obcí a předali jí svou nemovitost k užívání. Řekněme na 10 let. Obec si do bytu umístí, koho potřebuje či uzná za vhodné, bude vybírat nájemné a po dohodnuté době nemovitost v bezvadném stavu vrátí do užívání majiteli. Ten se může rozhodnout, zda převezme i stávající nájemníky a uzavře s nimi nové smlouvy, zda je vystěhuje a bude si bydlet sám, nebo pronajme někomu jinému, nebo zda nemovitost prodá. V takovém případě by měl povinnost předložit nabídku také obci.
Podstatnou výhodou tohoto systému by bylo, že obec musí byt udržovat obyvatelný (mnoho těch prázdných nejen že nejsou obydleny, ale ani obyvatelné), a to v souladu se všemi normami stávajícími i budoucími. Například by nemovitost sama rekonstruovala na uhlíkově neutrální, jak nařízeno Evropskou komisí do roku 2050. Takových starších bytů je podle odborného odhadu 750 tisíc a povinnost rekonstrukce se dotkne 1,6 milionu občanů. Bude nemálo lidí, kteří se sami to toho nepustí z mnoha důvodů. Takové byty po několika letech naopak trh bydlení opustí. Obec nejen že by byt udržela v nabídce, ale také by si na vlastní kůži vyzkoušela, jak je taková rekonstrukce výhodná a návratná (do 10 let…?). Rovněž by tím splnila podmínku pro získání dotace, že po rekonstrukci musí být „dům po babičce“ nejméně 10 let trvale obydlen. Výši nájemného, které by jí připadlo, by si stanovila podle nákladů na daný byt a podle možností nájemníků. Další výhodou je, že by se obec a její stálí obyvatelé nemuseli dívat na chátrající nemovitosti se zarůstající zahradou na jinak hezké návsi nebo obcí zvelebené ulici.
Celý proces je založený na oboustranné dobrovolnosti a výhodnosti ve vztahu obce a majitele nemovitosti. Což v sobě skrývá další plus: není nutné vystopovávat prázdné byty přes elektroměry, vyvlastňovat je nebo zatěžovat extrovní daní.
Zbývá otázka, na kolik by to přišlo veřejných financí, státních i obecních. Hezkých pár nejméně desítek miliard to bude určitě. Ty ale padnou na povinné rekonstrukce tak jako tak a rekonstrukce jsou tak jako tak dotovány ze státního rozpočtu.
MMR uvádí, že pouze vyčíslené náklady veřejných rozpočtů na bytovou nouzi ročně převyšují 4 miliardy korun. Za ty peníze se ale řeší akutní sociální havárie, ne nabídka dostupného bydlení. „Pokud včas nepřijdeme se souborem systémových opatření, budou podle analytiků výdaje spojené s bytovou nouzí rychle růst. Zákon o podpoře bydlení se svým důrazem na prevenci a prověřenými nástroji takové řešení nabízí,“ řekl Bartoš. Zákon o podpoře bydlení, který předložil ke schválení, nepochybně pomůže mnoha lidem v nouzi. Ale systémovým opatřením v dostupném bydlení není.
