Svět se chce bavit, ne řešit problémy
Kdo se v neděli ráno podíval na stránky LeFigaro, našel první tři hlavní zprávy z Olympiády. Až pak z bojů na Ukrajině, kde jde právě teď asi o hodně.
Na jednu stranu je logické, že nemůžeme žít jen tím špatným, co se někde děje. I za protektorátu se lidé milovali. Porodnost dokonce stoupala, což lze ale přičíst i skutečnost, že sňatek znamenal možnost vyhnout se nuceným pracím. A když sňatek, tak dítě, to tehdy bylo normální. Lidé také chodili do kin a hrála se fotbalová liga (zřejmě nejen fotbalová).
Jde s spíš o to, jak obrovské protiklady letošní léto přineslo. V Indii zemřely desítky lidí při sesuvu půdy. No, to se bohužel v některých částech světa stává. V Bangladéši ale padla vláda po krvavých nepokojích s desítkami mrtvých. K násilí došlo i ve Venezuele. I odtamtud přišly zprávy o úmrtích při demonstracích. Naštěstí zatím bez obětí se zdají obejít bouře na britských ostrovech. Ovšem to, co jim předcházelo, je šílené. Neustále se čeká, co rozpoutá Írán na Blízkém východě, zatímco Izrael vybombardoval školu. A Ukrajina se nadechla k mohutnému útoku na ruská území. Mluví se o možnosti míru za cenu ztráty území. Co na to Evropa? Bude to znamenat fatální změnu rozložení sil, když Putin nakonec dostane kus toho, co chce?
Vše probíhá na pozadí velké evropské vlny odporu k migrantům a jejich narůstající zločinnosti z nenávisti. Evropská ekonomika se zmítá v křeči, pár drobných pozitivních zpráv přišlo z Německa, ovšem v záplavě těch negativních.
Zkrátka a dobře, zlaté časy bezpečí, klidu a prosperity jsou ty tam. Nelze je určitě řešit tak, že teď stále ještě relativně bohatá Evropa vezme své úspory a rozdá je chudým obyvatelům Venezuely. Beze změny tamní vlády by se bída vrátila. Podobně lze argumentovat i vůči těm, kteří si stěžují, jak západ „drancuje“ nerostné bohatství Afriky. Kromě toho, že teď by taková slova měla letět spíše do Číny, lze se domnívat, že bez investic z vyspělých zemí by se v Africe nevytěžilo nic. A nikdo by z toho neměl ani to, co má teď. Jestli se máme za co omlouvat (jako Evropané, Češi v kolonizátorství moc nejeli), tak především za násilí a brutalitu, jichž jsme se na místních dopouštěli. Rozdáváním peněz jen tak se dlouhodobě nic nevyřeší.
Na druhé straně, čištění Seiny kvůli triatlonu za 1,4 miliardy eur (tedy zhruba 35 miliard korun) vypadá v zrcadle toho, jak se svět otřásá, jako neskutečná zhýralost. Zhýralost zcela k ničemu, protože podle všeho jediným, kdo si toho užil, byla starostka Anne Hidalgová. Vzápětí déšť znovu přeměnil řeku ve stoku a zřejmě tak na dlouho ukončil sen o tom, že se řeka stane opět místem ke koupání.
Čištění Seiny za 1,4 miliard eur vypadá jako neskutečná zhýralost
Historie nás mimo jiné učí, že pýcha předchází pád. A že přílišná okázalost říší často signalizuje, nakolik se blíží bod zlomu. V Evropě podle všeho už nastal. Po desetiletích radostného bytí – a to bez nadsázky, protože Evropa po druhé světové válce byla pro většinu obyvatel skutečně skvělým místem k životu ve skvělé době – přichází doba vážných starostí.
Na rozdíl od našich dědů a pradědů nezažíváme a snad ani nezažijeme dvě světové války během života. Pokud ano, tak jednu, a ta asi bude fatální. Ale zažijeme boj o to, abychom se nestali skanzenem kdysi prosperující civilizace. Že ta voda v Seině je pro mnohé zajímavější, než boj o život na jiných částech planety, je možná příznačnou ukázkou, jak to ignorujeme.
