Živě: Evropa řeší průmyslovou soběstačnost. Jak je na tom Česko?

Studie EY: Průmyslová soběstačnost je jedním z nejdůležitějších témat Evropské unie. Česko má potenciál být lídrem transformace 

Geograficky rozptýlené a dlouhé dodavatelské řetězce jsou jednoduše narušitelné. Geopolitické krize, obchodní války, přírodní katastrofy a války samotné přinášejí velkou pravděpodobnost přerušení toku materiálu a zboží. Třeba potenciální geograficky vzdálený konflikt mezi Čínou a Tchaj-wanem by měl nedozírné následky i pro evropskou ekonomiku. Přes 40 % obchodu EU probíhá přes jednu z nejvytíženějších obchodních tras – Tchajwanský průliv. Tchaj-wan je také jedním z nejvýznamnějších světových výrobců čipů a polovodičů. Případné zastavení výroby by znamenalo globální nedostatek součástek a náhradních dílů. Hrozí tak riziko celosvětové hospodářské recese, trvalé inflace, masových státních bankrotů, růstu nezaměstnanosti a možných sociálních nepokojů.  

Z analýzy vyplývá, že pro průmyslovou činnost je optimální, aby suroviny, komponenty, pracovní síla, stroje a zařízení pocházely ze zdrojů domácí ekonomiky a byly cenově a kvalitativně nejvýhodnější. V roce 2021 tvořily výrobky zpracovatelského průmyslu 91,8 % dovozu do ČR, s největším podílem v oblasti motorových vozidel, počítačů a elektroniky, přičemž hodnota importu vzrostla z 1 878,6 mld. Kč v roce 2005 na 3 958,1 mld. Kč v roce 2021. „Pro posílení domácího průmyslu je důležité rozvíjet výrobní kapacity, zlepšovat know-how, snižovat administrativu a hledat alternativy k dovozu. Jako hlavní pilíře pro posílení průmyslové soběstačnosti ČR vnímám inovace, využití průmyslové tradice ČR, přilákání kvalifikovaných pracovníků a robustní energetickou infrastrukturu,“ říká Zdeněk Dušek, partner, EY Česká republika. 

Evropská unie tak vyvíjí snahy o lokalizaci co největší části dodavatelských řetězců. Části řetězců, které nemůže lokalizovat přímo, by pak měla využívat ve stabilních a spřátelených částech světa (např. Severní Amerika). Výsledkem jsou třeba dokumenty jako Antverpská deklarace o evropské průmyslové dohodě nebo Evropský akt o kritických surovinách, které mají posílit roli Evropy jako světové průmyslové velmoci. To znamená příležitost i pro českou ekonomiku, která disponuje už od 19. století vysokou mírou industrializace.  

„Musíme se zaměřit na diverzifikaci zdrojů a stát se atraktivní pro nearshoring. Pokud naše extrémně otevřená ekonomika nechce zůstat zranitelná narušenými dodavatelskými řetězci, měli bychom usilovat o lokalizaci co největší části dodavatelských řetězců do České republiky a podpořit automatizaci a robotizaci všech typů výrob,“ říká Ondřej Votruba, výkonný ředitel Sdružení pro zahraniční investice – AFI.

Analýza také ukazuje, že v případě železa, oceli a výrobků z nich máme mírně pozitivní obchodní bilanci v jejich objemu. V cenách je ale bilance výrazně minusová, a to v řádu 11,4 mld. Kč. Znamená to tedy, že dovážíme ve vyšších cenách, než vyvážíme. A podobná situace se netýká jen železa a oceli. „U řady surovin nevyvážíme s přidanou hodnotou. Třeba u výrobků ze zinku dovážíme 6,6 tis. tun v hodnotě 1,2 miliardy korun, ale vyvážíme v úplně stejné hodnotě 10,2 tis. tun, tedy vyvážíme mnohem levněji, než dovážíme. Naopak u lithia dovážíme 1,9 tis. tun galvanických článků a lithiových baterií v hodnotě 1,6 miliardy korun. Vyvážíme pouze 0,5 tis. tun, ale v hodnotě 1 miliardy – tady je vidět, že s přidanou hodnotou dokážeme pracovat správně a mohlo by tomu tak být i u ostatních surovin,“ doplňuje Ondřej Votruba. 

„Česká republika ukázala, že umí nabídnout zázemí pro výrobu s přidanou hodnotou. Ještě větší výhodu bychom získali, kdybychom měli dostatek zón připravených pro moderní průmyslovou výstavbu. Proto je potřeba rychlejší a předvídatelnější povolování staveb. Také jsou nutné opravdu komplexní strukturální změny v celém procesu, nejen dílčí změny stavebního zákona. Musíme se také zaměřit na nastavení rozpočtového určení daní, aby byly obce více motivované k rozvoji, a snížit byrokracii stávajícím podnikům a podnikatelům obecně, aby mohli více investovat do automatizace a zvýšení přidané hodnoty,“ upozorňuje na další výzvy Klára Sobotková, místopředsedkyně Řídícího výboru Sdružení pro zahraniční investice – AFI.  

Vláda by také měla maximálně zjednodušit a zrychlit proces zaměstnávání cizinců a současně flexibilněji pracovat s kvótami pro vybrané země tak, aby odpovídaly požadavkům jednotlivých odvětví. „Tuzemský průmysl nadále brzdí tisíce neobsazených pracovních míst, na které nejsou zaměstnavatelé schopni získat zaměstnance s vhodnou kvalifikací. Řešením je více otevřít trh práce zahraničním zaměstnancům. Pomohla by i větší otevřenost našich univerzit k zahraničním studentům, včetně nastavení systému, který bude tyto studenty motivovat, aby v Česku po skončení studia nastoupili do zaměstnání,“ říká Zdeněk Petzl, výkonný ředitel Sdružení automobilového průmyslu. 

Prioritou pro stát by se mělo stát také zmapování ložisek a obnova těžby kovů, nerostů a materiálů pro stavebnictví šetrnou formou, přímo napojená na jejich zpracování v Česku. Energetika a teplárenství pak musí přejít co nejrychleji na nízkoemisní zdroje, tedy na obnovitelné zdroje energie, a pokračovat v rozvoji jaderné energetiky.  

Energetika se ukazuje jako klíčový faktor pro budoucí rozvoj průmyslové soběstačnosti a konkurenceschopnosti ČR, přičemž zejména cena a dostupnost energií budou rozhodující pro rozvoj zpracovatelského průmyslu. Ten se v důsledku transformace, automatizace a digitalizace stává energeticky náročnějším. „Investice do jaderné energetiky, modulárních reaktorů, rychlý rozvoj obnovitelných zdrojů a modernizace energetické infrastruktury jsou nezbytné pro zajištění konkurenceschopnosti v klíčových odvětvích a pro snížení závislosti na fosilních palivech, což je zásadní nejen pro ekonomickou bezpečnost, ale i pro udržitelný růst České republiky,“ uzavírá Zdeněk Dušek, partner, EY Česká republika