Právní jistoty jsou chimérou, nejméně jich budou mít děti

Manželství pro všechny se odkládá. Třetí čtení potřebného zákona je plánováno snad někdy na květen. Téma ale nevychladne. Lhůtu jistě vyplní svými kampaněmi podporovatelé i zamítači uzákonění manželského svazku mezi osobami stejného pohlaví. Nebo mezi nemuži a neženami, nebo, chcete-li, mezi nebinárními osobami, tedy LGBTQ+.

Ten předchozí výčet má naznačit, že se jedná o životních perspektivách osob vícero charakteristik, než jen o homosexuály. Zároveň má tlumit jízlivé poznámky nad pojmem „pro všechny“. To je skutečně jen propagační slogan, reklamní zkratka.

Že by svazek nebinárních lidí měl být zrovnoprávněn se svazkem manželským, tomu odporuje skutečně asi už málokdo. Jsme společností rovných příležitostí, jsme lidé bez předsudků a nechceme nikoho nějakými zákony potlačovat a trápit. Je ale v celé věci několik tmavých bodů, které zastánci zákona buď přehlížejí, nebo velmi vágními hesly zamazávají.

Jedním z argumentů poslankyně Michaely Rebelové (STAN), hodně vysoko postaveným, je, že žijeme ve 21. století. Proti tomu se nedá mnoho namítat, ale je otázka, jak to má motivovat a vzbuzovat sympatie k chystanému zákonu. Snad že jsme moderní lidé bez předsudků? Ale manželství je právě jedním z těch velestarých předsudků, navíc považované za předsudek užitečný a potřebný. Pravda, překonali jsme jej legalizací a demytizací rozvodů. To tak nebývalo, partnerské vztahy se řešily vraždami (Maryša), v lepších rodinách spektakulárními popravami (manželek! – Anna Boleynová).

Ale tím podstatným mylným argumentem je získání právní jistoty partnerů a jejich dětí. Právní jistota neexistuje. Jakmile se do čehokoliv připlete právník, jistoty jsou v tahu. To platí od krádeže přes sebeobranu až po vraždu, znásilnění a dědické řízení. Neexistuje právní jistota o tom, kdo je holka a kdo kluk, kdo je otec, kdo je dědic a kdo bude platit.

Hodný pozoru je protest 200 lékařů, psychologů a pracovníků ve zdravotnictví, kteří v otevřeném dopisu podporují ústavní zakotvení manželství jako svazku muže a ženy. Ponechme teď stranou to „ústavní zakotvení“ a soustřeďme se na argumenty. Dotýkají se dalšího tmavého bodu „manželství pro všechny“, kde se zakrývá, kde a jak se děti ze svazků nebinárních osob vezmou, když se jim slibují ty právní jistoty.

V dopisu se mj. píše: „Rodiče (matka a otec) mají nelehký úkol objevit v dítěti jeho jedinečnost, přijmout ji a pomáhat mu ji rozvinout v jeho vlastním životě. Dítě pak do života přijímá rozdílnost muže a ženy v jejich přirozenosti, což mu pomáhá v dalším životě, případně založit vlastní rodinu, ale nejen v tom. Dnes jsme v situaci, kdy tyto skutečnosti, které jsme vždy brali jako samozřejmé a pojem manželství a rodina jsme jasně chápali, musíme definovat (což je někdy nelehké, třeba v případě rodiny) a nalézat důvody, proč je nejlepší, aby dítě bylo vychováváno svojí matkou a svým otcem.“

Musíme nově definovat dříve samozřejmé svazky a vztahy. V tom je jádro sdělení, ale také povzdech nad tím, proč se má manželství definovat v ústavě? To už jsme vážně tak „mimo“?

Za pozornost stojí i závěr dopisu: „Rušíme kojenecké ústavy, jako jeden z cílů transformace ústavní výchovy, která nesplňuje požadavek na výchovu dítěte v přirozeném prostředí rodičů – otce a matky, a zároveň chceme přijmout legislativu, která dopředu počítá se vznikem prostředí, které není od počátku přirozené pro narození dítěte.“

Proti tvrzení, že „žijeme ve 21. století“, jsou toto dosti silné argumenty.