Taky hezký dáreček
Naši sousedé přes chodbu tvoří takové malé královstvíčko 4+kk, co v něm sídlí mladý pan král, je zahradníkem a nejmenuje se Miroslav, půvabná paní královna, a mají tři dcery. Ještě ne na vdávání, zatím jsou to takové malé, veselé cácorky k pohledání. Nejstarší Bětka už chodí do školy, dvě mladší už také chodí.
Ještě docela nedávno (páni, to to utíká!) ta nejmladší byla miminkem a ta nejstarší se kolem ní a maminky ráda mrcasila, že prý bude pomáhat, ale také určitě chtěla být taková větší a důležitější, než se zdála. Čehož maminka občas využila při přebalování. Zarolovala počůranou plínku a řekla: Bětuško, běž to zahodit. A ona nadšeně a důležitě popadla ten raneček a šla.
Jednoho dne koukám, že máme jednu počůranou plínku před našimi dveřmi na rohožce. Nic jsem si z toho nedělal, prostě jsem ji vynesl ven a pustil ji z hlavy. A hle, za pár dní znovu plínka na naší rohožce, a pak ještě dvě. Té další si jako první všimla moje žena. S mým řešením, že ji zase půjdu zahodit, nesouhlasila. Ženské mají rády pořádek. A ten musí být především mezi lidmi. Takže bych o tom se sousedy měl promluvit, že to takhle nejde. Nechtělo se mi. Jak by takový rozhovor asi mohl vypadat? S použitou plínkou v ruce a s výhrůžným výrazem ve tváři zazvoním u dveří. Otevře soused, já mu balíčkem zamávám před nosem a důrazně pronesu: Petře, můžeš mi to nějak vy-svět–LIT ?!! On to samozřejmě vysvětlit nemůže, tak zavolá od prahu do bytu na svou ženu, ta bude koukat naprosto nechápavě, oč se jako jedná, já jí řeknu, že je to už nejméně třetí, no, jednu vlastně našla moje žena, tak asi čtvrtá, tak pro jistotu řeknu pátá počůraná plínka před našimi dveřmi, to je skandál! Všichni samozřejmě budou přemýšlet, jak se to mohlo stávat, nikdo na nic nepřijde, akorát co druhou větu se král s královnou budou omlouvat. Nakonec to všechno smířlivě svedeme na našeho psa, že asi jako občas on v tom pytlíku s plínkami zašmátrá…
Nebo se budu velice divit a omlouvat já, až mi Petr sdělí, že naše psisko vyvedlo cosi nespolečenského před jejich dveřmi a on mi to chtěl jaksi naznačit. Ale to asi ne. Máme mezi sebou velmi dobré vztahy, přátelské, dá se říci. Jejich děti si třeba chodily kreslit na vyřazenou školní tabuli, kterou jsme kdysi pro naše děti zavěsili na chodbě vedle hydrantu. My, dospělí, jsme také někdy přispěli, nebo jsme si tam nechávali vzkazy. Rozhodně by nikomu z nás nedělalo problém svolat plenární zasedání, a na něm otevřeně, společně, konstruktivně a v přátelském duchu celou tu počůranou problematiku posoudit a rozsoudit.
Rozhodl jsem se tedy, jako už mnohokrát v životě, že řešit nic nebudu. Vyčkám, až jak se záležitost vyvrbí. Třeba to celé přestane samo. Plínku jsem sesbíral a došel zahodit, jako vždy. A opět, jako už mnohokrát v životě, bylo mé rozhodnutí moudré a správné. Za den nebo dva jsme se na chodbě potkali s Pavlou. Začala omluvou, že jestli jsme náhodou našli počůranou plenku, atd… Ona tu šestou spatřila dříve, než někdo z nás. Uklidila ji tedy, ale také doma zahájila vyšetřování napříč království. To přineslo následující poznatek: Občas už šustivý pytlík s použitými plenkami čekal za dveřmi na chodbě, buď až se půjde ven, nebo až táta přijde domů a plínky vynese do popelnice před dům. Takže pomocnice Bětka musela s plenkou až před byt a tam ji uložit. Jednoho dne ji cosi napadlo a tu a tam místo do sáčku položila ten raneček před náš byt. Tak dobře, nic zlého se nestalo, je to malé dítko. Ale proč to dělala? Protože nám chtěla z čirého přátelství věnovat nějaký dáreček. Prostě nějakou malou pozornost pro hodnou tetu a hodného strejdu odnaproti. Toto vysvětlení přijala i moje žena, a přijala je zvesela, ba dokonce s dojetím, ta hodná teta. Bětušce jsme pak spolu koupili sáček gumových medvídků tuzemské výroby a připíchli jej připínáčkem na tu tabuli. Však ona si ho tam najde.
Dnes večer u stromečku budete napjatě sledovat, jak se vaše dárky komu líbí a zda dělají radost. Vynajít správný dárek pro tu správnou osobu je kus umění. Nemenší umění je ale také dárek přijmout.
