Život za hranicí eurozóny je jak tanec kolem kolektivizace
Poměrně nenápadná zpráva signalizuje velké riziko: české firmy si berou stále víc úvěrů v eurech. Maďaři či Poláci by nám mohli vyprávět, kam tohle může vést.
Důvod je prostý, a sice rozdíl v úrokových sazbách v eurozóně a České republice. Základní sazba Evropské centrální banky (ECB) činí 2,5 %, České národní banky (ČNB) 7 procent.
Samozřejmě že úrok, za který si půjčí konkrétní firma, je jiný. Záleží na aktuálních tržních podmínkách i individuální kondici, velikosti a vůbec vyjednávací pozici dlužníka. Nicméně o tom, že rozdíl zde existuje, a je významný, nemá cenu pochybovat. Vždyť výnos německého desetiletého státního dluhopisu se stále pohybuje okolo půl procenta, zatímco ten český je někde kolem 2,4 procenta.
Loni narostl podíl eurových úvěrů u českých firem tak výrazně, že na konci listopadu dosáhl 44 % a ve zpracovatelském průmyslu dokonce 59 procent. Nejen, že to snižuje účinnost politiky centrální banky. Ta jde konec konců výrazně i přes domácnosti, přičemž efekty už jsou vidět. Takže to je ten menší problém. Především ale hrozí riziko, že tyto levnější úvěry se přes noc firmám prodraží. A sice, jakmile klesne kurz koruny. Přesněji těm, kteří nenakupují a neprodávají v eurech nebo nejsou proti pohybům kurzů dodatečně zajištěni.
na konci listopadu dosáhl podíl eurových úvěrů 44 %
Stará známá pravda říká, že člověk (rozuměj firma) by měl mít zdroje v těch měnách, v nichž má příjmy. To se netýká jen financí, ale třeba i dodávek (u domácností pak zdrojů včetně úspor). Pokud někdo většinu produkce exportuje řekněme za eurové či dolarové ceny, je pro něj ideální mít ve stejné měně naceněné a placené i dodávky. Samozřejmě, ne vždy je to možné. U úvěrů už to jde spíš.
Proti pohybům kurzů se lze samozřejmě zajistit, a to i na úrovni menší firmy. Jde ale o poměrně sofistikovanou operaci. Takový měnový forward je ještě poměrně jednoduchý a levný. Ten ale slouží hlavně ke konverzi k datu, které dopředu víme. Sofistikovanější nástroje mohou výhodu z nízkých sazeb i smazat.
Že pro nezajištěné a řekněme „nevyvážené“ firmy nejde o plané varování, ukazují nejen komentáře ekonomů, ale i příklady z minula. Především Maďarsko zažilo za Orbánovy vlády pád forintu (loni opět), který nadělal šílenou paseku. Hlavně proto, že v Maďarsku si braly tzv. volnoměnové úvěry i fyzické osoby, tedy lidé, co si půjčují na bydlení, auto, dovolenou…
Případná poznámka, že to Maďarsko stejně přežilo, není nejvhodnější. Protože to přežilo jen za cenu administrativních zásahů, které vymazaly Maďarsko ze seznamu důvěryhodných zemí (že jej nevymazaly i z EU, jen ukazuje, nakolik umí být její zásady pružné). Ekonomicky na to země na Dunaji doplácí i dnes.
Koruna je zhruba 6 % nad dlouhodobější úrovní
Připomínat, že koruna je nyní extrémně silná, by asi bylo zbytečné. Nejde jen o to, že je nejsilnější zhruba za 15 let. Ale především o to, že je o plus minus šest procent od úrovní, na nichž se v posledních pěti letech pohybovala nejčastěji. Prostor pro pokles je tedy poměrně velký, zvlášť, jakmile se začnou nůžky mezi sazbami v eurozóně a Česku uzavírat. Což přijde možná i letos, byť ne o moc. Anebo tím, jak se česká ekonomika začne otáčet do recese.
Celý ten zdánlivě odborný problém je tak evidentní, že si ho všimla i některá z médií, která jinak jedou jen prezidentskou kampaň, počasí, válku na Ukrajině a tzv. zprávy ze společnosti (teď vedou hodně fotky z jižních pláží).
Co je zvláštní, že se hned nespustil proud výkřiků od velkých zastánců přijetí eura, kteří jsou v poslední době neskutečně aktivní. Protože tím by se samozřejmě problém vyřešil. Nastal by ale jiný, a sice ten, že bychom přišli o svoji měnovou politiku. Jak poznamenal v rozhovoru pro iRozhlas bývalý guvernér ČNB Miroslav Singer: „V eurozóně jsou čtyři ekonomiky, které jsou podobné Česku. Jde o tři pobaltské ekonomiky a Slovensko. A jen Slovensko má inflaci nižší.“ Vůbec jsou jeho citace v uvedeném článku poměrně přehlednou argumentací pro zachování samostatné měny.
Také prezidentský kandidát Andrej Babiš se nechal slyšet, že je proti euru, abychom neručili za zadlužené státy jižní Evropy. No, je to tradičně trochu jinak. Za ty dluhy si ručí státy samy. Ale všichni vidí, jak Evropská centrální banka upravuje svoji politiku podle jejich potřeb. Ano, píšeme to tady pořád dokola, ale když ono to pořád platí. A leckdo si toho ještě nevšiml.
Každopádně blízkost eurozóny hrozí, že nám sem společná měna v době rozdílných sazeb začíná pronikat i jinak než jen v účetnictví, smlouvách a na přepážkách obchodů. Což v zásadě nijak zvlášť nevadí. Ty úvěry jsou problém. Vstupem do eurozóny by se dal vyřešit, ale ne hned. Takže v době přijetí by to možná bylo podobné, jako když přijdete k doktorovi s bolestí zad, on vás prožene spoustou vyšetření, a pak vám po vyloučení jiných příčin dá léky na onu bolest, které už ale nepotřebujete. Protože vás to mezitím pustilo.
Uchovat si svobodu nebo platit za ochranu? částečnou?
Je to hlavně varování, že eurozóna tu je. A my stojíme před otázkou, zda usilovat o vstup a tím vyřešit jedno riziko, sdílet ostatní, a tak trochu platit za ochranu. Ale za cenu ztráty vlastní měnové politiky, která se zrovna právě teď hodí. Před otázkou, zda takové riziko přijmout či odmítnout, podobně jako nabídku dejme tomu ke kolektivizaci.
Chtít si uchovat vlastní kulturu, když vám lidi stejně utíkají přes kopečky do Disneylandu? Trvat na vlastmí modelu rodiny, společnosti či ekonomiky, když televizní seriály ukazují, jak je to skvělé jinak? Byť falešně, ale kdo to ví?
Zatím tu takový problém nebyl a dřív či později jej budeme muset vzít hodně vážně. Což ale neznamená, že se tou černou dírou musíme dát pohltit, protože jinak to nejde. Asi jde, ale zatím úplně nevíme jak. Možná z toho jednou vznikne samostatná vědní disciplína v oblasti monetární.
