Není Brit jako Brit, leckdo by chtěl v EU být
Více než polovina obyvatel Velké Británie by chtěla zpátky do Evropské unie. Ve chvíli, kdy by z ní tolik Evropanů chtělo ven. To jsou paradoxy.
Když se rozhodovalo o Brexitu, výsledek referenda nejednoho člověka překvapil. Hodně se mělo za to, že tehdejší premiér David Cameron všelidové hlasování slíbil a následně vyhlásil proto, aby se potvrdilo setrvání země v unii a měl klid. S variantou, že skutečně dojde k vystoupení, vůbec nepočítal. Také jako zastánce EU po výsledku rezignoval a nechal svým následovníkům nehezký úkol celý proces nějak „ustojitelně“ zvládnout.
Sliby, sliby a zase sliby
Zatímco zastánci setrvání vedli kampaň velmi decentně, příznivci odchodu byli mimořádně agresivní. Mezi argumenty patřilo třeba i následné přelití milionů liber, které putovaly do unijního rozpočtu, do britského zdravotnictví. Nestalo se. Deník The Guardian napsal, že mnozí hlasovali a až po výsledku se dozvěděli, pro co. Tedy, co vlastně ten výsledek znamená.
Vzápětí také v průzkumech veřejného mínění začala podpora unie stoupat. Dokonce se objevila volání, ať se plebiscit zopakuje.
Přesto všechno se ještě na jaře letošního roku většina Britů vyslovovala pro setrvání mimo sedmadvacítku. Ale poměry se měnily, až se otočily. Je to celé paradoxní. Protože tak jako Britové v roce 2016 možná naletěli na sliby, co všechno jim odchod přinese, teď možná naivně doufají, že jim EU pomůže z jejich ekonomické šlamastyky.
Kdybychom chtěli být hodně drsní, mohli bychom říct, že je to jako kdyby se ztroskotanec snažil zachránit na palubě Titaniku. Kdybych já byl Brit, tak bych tehdy hlasoval proti vystoupení a teď zase proti návratu. Náklady rozlučky už země za kanálem v mnohém zaplatila a rozpoznala. Teď má zase šanci si hledat vlastní cestu, bez diktátu z Bruselu.
jako naletěli na sliby, co brexit přinese, teď možná marně doufají v nějakou pomoc Unie
I když to bude asi nějaký čas bolet. Mimo jiné třeba i proto, že britská energetická soustava je po léta propojená z francouzskou. Jenže Francie taky asi bude mít energie nedostatek. Takže možná bude nejlepší se podívat, jak jsou na tom ty zavřené uhelné elektrárny.
Samozřejmě stát mimo celek je vždycky trochu ošajstlich. Znalci hospodářských dějin, jako například profesor Václav Průcha zdůrazňovali, že rozmachu Anglie v minulosti prospělo i její otevření se a zliberalizování obchodu. No jo, jenže ona liberalizace nějak se současnou unií moc dohromady nejde. O co méně překážek pro obchod, o to více diktátu, co se vůbec smí a za jakých podmínek.
Teoreticky bychom mohli v nějaké snaze Spojeného království – zatím ovšem ani nenaznačované – o znovuzapojení vidět i naději. A sice, že by to vedlo k vyjednávání a možná začátku transformace do uskupení, které by bylo racionálnější. Aby do něj ta Británie chtěla a mohla. Což by určitě leckdo uvítal víc, než tvrdý rozpor – v unii nebo mimo. Zvlášť ve chvíli, kdy Německo trvá na tom, že na společné zásady bude brát zřetel, jen když se mu to hodí.
Kéž by to byl začátek transformace
Ovšem to bychom někde museli vidět aspoň nějaký zárodek snahy o podobný přístup. To by se musely třást židle alespoň pod duem Ursula und Hans. Zatím se netřesou (a to ani přes vyšetřování nákupů vakcín) a oba dva říkají stále totéž. Občas dokonce ve vyladěném akordu s šéfkou Evropské centrální banky.
Evropa je strašně cenná, stejně jako kterékoliv místo na světě. Navíc s neskutečným kulturním dědictvím (to se prosím netýká jen toho hmatatelného). Do lepších stránek její historie spadá i vznik Evropského společenství uhlí a oceli a následného Evropského hospodářského prostoru jako předchůdců unie.
Myšlenka spolupracující Evropy bez hranic je stále lákavá a krásná. Jen se nám leccos nějak vymklo z rukou. Hlavně absence ohledů na specifika a podmínky každé země. Kdyby Británie zafoukala svěžím větrem, bylo by to krásné. Ale asi to odložíme do sféry snů a spekulací: „…jak by to bylo, kdyby…“
