Rozloučení s kolegyní Sabinou Kunešovou

Sabina Kunešová nebyla ani slavnou novinářkou, ani slavnou spisovatelkou. Byla velmi pracovitou a dobrou novinářkou a velmi šikovnou literátkou. Znala spoustu lidí a mnoho lidí znalo ji, jak už to u novinářů bývá.

Já jsem ji poznal ve Světě hospodářství, když ten ještě vycházel jako tištěný týdeník. Získali jsme v ní člověka, který měl nesmírně cenné zkušenosti z dlouholeté práce v ČTK a v denících jako Večerní Praha nebo Svobodné slovo. Díky svým vynikajícím jazykovým znalostem, především francouzštiny a ruštiny, dávala svým článkům vždycky něco navíc, protože dokázala najít zdroje, o nichž mladší a méně zkušení kolegové neměli snad ani tušení. Byla profesionálka každým coulem, s naší krásnou mateřštinou zacházela na výsost bravurně a s úctou, dokázala v redakci pomoci ve chvílích, kdy ostatním docházela inspirace.  

Často jsme i nad sklenkou vynikajícího vína, při soukromých příležitostech, nebo prostě tak, po uzávěrce, skončili u pracovních záležitostí nebo u diskusí nad společenskou situací. U Sabiny to ani nemohlo být jinak, protože dobrý novinář si od své práce zkrátka ani v soukromí neudrží odstup. 

I když ji později osud zavál v profesi do trochu jiných než ekonomických vod, vždycky odevzdávala vynikající práci a dokazovala, že i časopisy „lehčího“ charakteru jde dělat dobře a smysluplně.

V soukromém životě to neměla lehké, ale přesto, nebo právě díky tomu, vychovala dva skvělé kluky, své syny. Byla vždy přímočará, milá a usměvavá, někdy ostrá a řežavá jako uhlík, sarkastická, ale jen velmi, velmi málokdy protivná a nikdy nedůtklivá. Její smysl pro humor, nadsázku a metaforu byl zejména v jejím ženském vydání obdivuhodný a nakažlivý. Jak by řekla Zuzana Michnová: ženská, jak má být. Se stejným nadhledem a šarmem psala i své texty. Zdánlivě lehkým perem, ale pod povrchem nechyběla hloubka a poctivá novinařina.

Se Sabinou Kunešovou jsme se naposledy rozloučili v pondělí 15. dubna.