Snaha řešit ceny je na místě, ale moc optimismu nevzbuzuje

Foto: Photo Mix from Pixabay

Ministr zemědělství se rozhodl už skutečně něco dělat s neúnosnými cenami potravin. „No konečně,“ řekl by si asi nejeden spotřebitel. Jaké má ale státní správa možnosti? To je ta otázka, u níž pořád čekáme na odpověď.

Vidím tu scénu jako dneska, i když je to dobrých 20 let. Na redakční poradě tehdy vykřikovala renomovaná redaktorka: „Na co my potřebujeme zemědělství?“ K mému údivu za přikyvování některých dalších.

Byla to holt taková doba. Vládlo přesvědčení, že si všechno dovezeme, koruna nikdy neoslabí (přitom už jsme měli zkušenost z roku 1997) a zemědělec byl nepřítel státu, protože chtěl dotace a kdo ví co ještě.

Dnes jsme v situaci, kdy velká část zemědělské půdy funguje jen na dotacích a nic se na ní nepěstuje. Respektive na ní roste tráva, kterou někdo dvakrát do roka poseče a ani nezkrmí. Aspoň to tak tvrdí zemědělci, aspoň to tak vidíme často kolem sebe.

velká část zemědělské půdy funguje jen na dotacích a nic se na ní nepěstuje

Na druhou stranu je třeba přiznat, že z enviromentálního hlediska je ta tráva často stokrát lepší než třeba kukuřice. Ovšem nesoběstačnost v produkci potravin se uvádí jako jedna z hlavních příčin jejich vysokých cen. Ale asi nebude jediná. Vždyť dovézt levnější potravinu by mělo znamenat také ji levněji prodávat na pultech. A v Německu, Rakousku, Polsku a zřejmě i dalších zemích jsou většinou levnější než u nás. Něco jde na vrub DPH, ale to je jen část rozdílu.

Proč to tak je, proč je u nás v supermarketech tak draho, jsem se za poslední léta ptal mnohokrát. Zemědělců, potravinářů, obchodníků… odpověď jsem nedostal. Občas jen pozdvižení rameny a třeba slova jako: „Já to mlíko radši prodávám do Rakouska. Dostanu tam víc a na pultech je přitom levnější.“

Přitom rakouský či německý obchod má vyšší náklady na mzdy, zřejmě i na nájem či pořízení nemovitosti, do nedávna měl i na energie. Němečtí obchodníci mluví hlavně o konkurenci, která je prý na tamním trhu opravdu velká. A boj je tvrdý.

Asi poměrně logicky český ministr zemědělství Zdeněk Nekula podává podněty antimonopolnímu úřadu. A argumentuje mnohem větším růstem marží u obchodů než cen u výrobců. Jenže dohoda a zneužití tržního postavení by se musely prokázat.

dohoda a zneužití tržního postavení by se musely prokázat

Od 90. let se český maloobchodní trh dost zkoncentroval. Zmizela třeba Delvita, Spar, Plus, ještě dávno předtím Julius Meinl, v mezičase Carrefour a další. Navíc ne každý ví, že třeba Lidl a Kaufland (jednička a dvojka na českém trhu podle tržeb) či Billa a Penny patří pod stejné majitele. Přesto jsou vedle nich pořád ještě na trhu Tesco, Albert, Coop a s menším porytím třeba Globus či Metro alias Makro.

Ministr si sice pochvaluje, že veřejná vyjádření k cenám cukru vedla k jejich korekci. A říká, že se bude chování obchodů podrobně sledovat. Jenže na skutečný efekt si budeme muset počkat a k optimismu moc důvodů není. Jednoduchý recept na ceny utržené ze řetězu prostě na stole neleží. Což vyplývá i ze slov renomovaného ekonoma Petra Zahradníka, který zasedne v nové meziresortní skupině NERVu.

Závěr? Sklízíme plody letitého tvarování trhu tam, kde je dnes. A toho optimismu na krátké trati fakt moc není. Třeba nás ale čeká nějaké příjemné překvapení.