Frait: Modely používané centrálními bankami představují nedokonalý popis ekonomiky

Jan Frait. Foto: ČNB

Asi málokdo pochybuje, že ČNB má nejlepší analytické zázemí v Česku. Z jejích vlastních útrob teď zaznělo, že ekonomické modely nejsou všechno a nemělo by se na ně spoléhat jako na dogma. Alespoň při pohledu zvenku tak vyznívá přednáška člena bankovní rady Jana Fraita v Ostravě.

Jan Frait je uznávaným ekonomem, a hlavně ostříleným odborníkem na centrální bankovnictví. Hlavně, pokud jde právě o měnovou a finanční stabilitu. Nejprve působil jako pedagog na VŠB-Technické univerzitě Ostrava, kde se také stal profesorem. V roce 2002 poprvé zasedl v bankovní radě. Od té doby působí v České národní bance nepřetržitě, od loňska opět jako člen jejího nejvyššího orgánu.

Značně nedokonalý popis ekonomiky

Přednáška z poloviny března pojednává o vývoji pohledu na tvorbu měnové politiky. Přičemž její autor velice otevřeně hovořil právě o nedokonalostech modelů, které přitom bývají velmi často hlavním podkladem pro rozhodování centrálních bankéřů, primárně o nastavení úrokových sazeb.

Makroekonomická nestabilita posledních 20 let není v rámci těchto modelů v zásadě představitelná

Modelovací přístupy totiž podle zkušeného bankéře přinesly do makroekonomického myšlení mj. rigoróznost, tedy cosi jako strnulost. „…tyto modely byly zejména zpočátku z hlediska specifikace ekonomiky a jejího chování velmi úzké a opomíjely řadu důležitých vazeb a procesů. Navzdory velkému pokroku v akademické literatuře v posledních 10 letech zůstávají jejich varianty používané centrálními bankami vhodné hlavně pro analýzu drobných odchylek makroekonomických proměnných od dlouhodobých trendů. Představují značně nedokonalý popis ekonomiky a nejsou schopny si poradit se šoky nebo strukturálními změnami, které ji na delší dobu od těchto trendů vychýlí. Makroekonomická nestabilita, které jsme byli svědky v posledních 20 letech, není v rámci těchto modelů v zásadě představitelná,“ prohlásil na půdě své alma mater v polovině března.

I přes tato omezení se podle Fraita modely dynamické rovnováhy prosadily „na poměrně dlouhou dobu jako silně dominantní přístup a v některých centrálních bankách jako hlavní nástroj pro analýzu a prognózování.“

Nemá cenu popisovat celý obsah přednášky. Kdo má zájem, najde ji na stránkách ČNB. Autor také hovoří trošku i o minulosti a jeho text rozhodně nevyznívá čistě tak, že by právě teď všichni viseli jen na modelech, a proto jsme měli vysokou inflaci. Připomíná, že o možných přístupech k měnové politice se rozhořela diskuse po hypoteční krizi. Na druhé straně je pravda, že loni, ještě za vedení centrální banky Jiřím Rusnokem, se po jednom z měnových jednání hovořilo o tom, že čistě podle modelů by rada musela rozhodnout jinak. A také autor v druhé části přednášky vyzývá k širšímu pohledu na ekonomiku, než nabízejí právě dynamické stochastické modely obecné rovnováhy.

Jde ale i o to, že taková slova od člověka z velmi exaktního oboru, za nějž se ekonomie považuje, zní lidem, kteří preferují otevřené myšlení a pochybují o síle našich kognitivních schopností, jako pohlazení na duši.

(Malá osobní odbočka – Tomáš Ježek občas říkal: „My jsme úplně zapomněli, že ekonomie je společenská věda a pojednává vlastně o chování lidí.“)

Jan Frait se navíc ukazuje – zcela bez ironie – i jako velmi dobrý psycholog, když odpovídá na otázku, proč začal v makroekonomii dominovat jeden poměrně úzký a zároveň dosti technický přístup: „…i extrémně inteligentní lidé mají tendenci si situaci tváří v tvář vysoké míře nejistoty dramaticky zjednodušit. Prostě se upnou na velmi stylizovaný ekonomický model, abstrahují od řady teoretických i praktických nepříjemností a nabídnou pak jasnou odpověď, kterou lze prohlásit za ‚vědecky‘ odvozenou. Bez toho by nejspíše museli odevzdaně říci ‚nevím, bude záležet na tom či onom‘.“

i extrémně inteligentní lidé mají tendenci si situaci tváří v tvář vysoké míře nejistoty dramaticky zjednodušit

Nevadilo by to, kdyby…

Snaha si věci zjednodušit prostřednictvím vysoce stylizovaných modelů by podle něj sama o sobě nevadila, pokud by si toho jejich uživatelé byli plně vědomi a chápali by, že jde o parciální prezentaci ekonomiky. Kterou je třeba doplňovat o jiné modelové či analytické přístupy. „Má zkušenost je ale taková, že i špičkoví ekonomové mají tendenci být časově nekonzistentní. Zpočátku si daná omezení uvědomují, ale po určité době mají tendenci na ně zapomínat a začít vysoce stylizované modely považovat za správnou a úplnou prezentaci ekonomiky. Tomu, co v nich není obsaženo, přestávají přikládat význam,“ prohlásil.

Opomíjení důležitých faktorů samozřejmě zvyšuje pravděpodobnost systematických chyb v hospodářské politice. Jednoduchý návod, jak tomu zabránit, Frait podle svých slov nemá. Jediné řešení spočívá v uvědomování si, že v ekonomice se neustále odehrává řada různých příběhů. S různou silou a různou rychlostí. „Moderní makroekonomie … si z široké množiny příběhů vybrala jen jeden a zároveň s ním často pracovala tak, jako by byl v čase a prostoru neměnný. A když se realita od tohoto příběhu na dlouhou dobu odchýlila, tak si to oportunisticky vysvětlila jako smůlu v podobě série nepředvídatelných nepříznivých šoků,“ dodal.

Moderní makroekonomie … si z široké množiny příběhů vybrala jen jeden

To se týká i měření inflace cenovou hladinou. Je přeci rozdíl, jestli ceny rostou setrvale nebo se objevují krátkodobé výkyvy a skoky. V tom druhém případě by musela centrální banka své sazby měnit každou chvíli. „…a navíc by v tom zřejmě nebyla úspěšná.“

Na jiném místě pak říká: „V rámci cílování inflace, jak je praktikován v realitě, pak centrální banky svými sazbami míří na prognózu CPI inflace v relativně krátkém horizontu. Problém je v tom, že CPI inflaci a její obraty neumíme spolehlivě prognózovat.“

Myšlenek je v přednášce tolik, že je jeden text ve formě komentáře ani neunese. V závěru zkušený člen bankovní rady přemítá nad tím, že se v centrálních bankách bude třeba znovu zamyslet, co kdo rozumí pod pojmem inflace, sledovat nerovnováhy, inflační či deflační potenciál a ne jen prognózy vývoje cen.

Na textu je příjemné, že se i dobře čte. A to i laikům, či řekněme poučeným laikům, jako třeba novinářům. Ekonomiku její autor přirovnává k orchestru, v němž různé nástroje hrají v různých okamžicích velmi odlišnou hudbu z hlediska počtu tónů a hlasitosti. „V ekonomice ale nejsou rozdány noty – jde o společensko-politický systém, který si vytváří vlastní endogenní dynamiku, tj. noty si přepisuje sám a pokaždé docela jiným způsobem,“ vysvětluje Frait. Tak vida, debata o měnové politice může být nejen zajímavá, ale dokonce i obrazná a skoro by se dalo říct krásná.